Život v Československu

Pracoval jsem na přehradě jako hlavní technik. Když nám končila směna, šli jsme s kamarády do hospody na panáka a já pak domů se vyspat. Ráno jdu nakoupit, abych měl svačinu na večer do přehrady. Odpoledne chodím po městě a přemýšlím o přehradě. Navečer jdu o deset minut dříve, abych se stihl převléknout do montérek. Poté přišli kamarádi a šli jsme se střídat. Najednou se ozval alarm, to se uvolnila jedna z turbín. Všichni spěchali ji opravit, ale turbína se rozbila tak hodně, že probourala zeď. Jenom jsme všichni vykoukli ven a zavolali jsme zedníky, aby to zaspárovali. Ale jak ta turbina nadělala tolik škody, protrhla se i hráz a mě jediného voda smetla dolů po hrázi. Probral jsem se až v nějaké farmě čtyři kilometry od přehrady. Ošetřili mě lékaři a já jsem tam s lidmi z farmy žil pár dní. Spatřil jsem krásnou přírodu. Rozhodl jsem se tady zůstat a pomáhat jim.

Stanislav Zach

Život v Československu

Narodil jsem se v Pardubicích roku 1898. Bylo mi dvacet let, když skončila válka a bylo vyhlášeno samostatné Československo. Píše se rok 1919 a já pracuji v továrně na potraviny. Tam jsem se seznámil se svým kamarádem Patrikem, který byl o dva roky starší než já. Pracoval jsem osm hodin denně, pět dní v týdnu. Po práci jsem si zašel někdy do biografu a hodně jsem si četl. Rodinu jsem neměl. V roce 1930 nastala hospodářská krize, a tak mě vyhodili z práce. Neměl jsem ani práci, ani peníze, proto jsem si nějakou práci sháněl. Dlouho jsem ji nemohl najít, ale pak jsem začal pracovat jako prodavač. Nevydělával jsem si sice moc, ale byl jsem rád i za to. Potom jsem si sehnal práci, kterou jsem měl předtím. Poznal jsem i svou budoucí manželku Emu a žil jsem si šťastný život.

Janek Špás

Život v Československu

Narodil jsem se v Lukavici v roce 1891. Když v roce 1914 vypukla válka, přidal jsem se k legionářům. Po jejím skončení byla vyhlášena samostatná Československá republika. V té době mi bylo 27 let. Jakmile jsem dovršil věku 32 let, přestěhoval jsem se do Zlína. Tam jsem začal pracovat v Baťově továrně, kde se vyráběly boty. Pan továrník se o své dělníky dobře staral, dával nám dobrou mzdu a dokonce dal postavit dům, ve kterém jsme bydleli. Po osmihodinové práci jsem občas chodil s kamarády do kina, do divadla a do místních hospůdek. V domě jsme měli i rádio, které jsme poslouchali dost často. Musel jsem pracovat šest dní v týdnu, protože v sobotu se pracovalo taky. V Baťově továrně jsem pracoval až do začátku druhé světové války.

David Remeš

Život v Československu

Já se jmenuji Patrik a narodil jsem se 15. května roku 1898 v okolí Pardubic. Píše se rok 1918 a mně je dvacet let. 28. října se Československo stává samostatné a o dva dny později, tedy 30. října, končí 1. světová válka a já si začínám hledat práci. Vzali mně do továrny, kde jsem spolu s ostatními vyráběl potraviny. Práce to je těžká, ale jsou za ni peníze. Pracujeme šest dní v týdnu, osm hodin denně, a po práci se někdy zajdeme pobavit do kina a divadla. Doma u své rodiny, ke které dojíždím denně, protože to mám blízko do práce, někdy poslouchám rádio a také čtu knihy Karla Čapka. Ale najednou si lidé začínají pěstovat jídlo doma a už si ho nekupují v obchodech. V roce 1930 začíná hospodářská krize, což bylo pro nás nepříjemné, protože nás vyhodili z práce. Proto jsem si musel začít hledat novou práci. Najednou se začaly stavět přehrady, aby vyrobily dostatek elektřiny a tím urychlily práci v továrnách. Stal jsem se jedním z dělníků a začal jsem stavět přehrady. Když už jich bylo moc, našel jsem si práci v továrně na automobily a tam už jsem zůstal.

Patrik Zástěra

Můj život v Československu

Bydlím ve Zlíně, kde pracuji v Baťových závodech jako dělnice. Vyrábějí se zde boty známé po celém světě. Baťovy závody vyrostly z malé ševcovské dílny. Majitel firmy Tomáš Baťa zaváděl ve firmě pásovou výrobu, která zvýšila produkci. Dostáváme vysoké platy a jsou pro nás stavěny moderní rodinné domky. Po práci jezdím třeba do Osvobozeného divadla, kde hrají Jiří Voskovec a Jan Werich. V neděli většinou vyrážím do přírody. Ve výletní restauraci si obvykle dávám levný oběd. Dovolenou trávím buď u příbuzných na venkově nebo si na pár dnů zajedu do levného penzionu. Když můj otec v roce 1925 zemřel, zdědila jsem po něm statek na venkově a přestěhovala jsem se tam. Začínala jsem velmi špatně, protože na statku po otci zůstaly pouze dvě krávy a nějaké slepice a jeden kohout. Musela jsem kvůli práci dojíždět do Zlína. Na obnovu statku a zaplacení dluhů jsem si vydělávala prodáváním vajec a mléka. Také pronajímám kousek pole, co patřil ke statku. Za plat většinou kupuji potraviny a jídlo pro zvířata a i prohlídky u veterináře. Pak se mi povedlo obnovit statek úplně. Chovala jsem mnohem víc zvířat. Starat se o ně mi pomáhala moje sestra, která se ke mně na statek nastěhovala. Po roce jsem přestala jezdit do Zlína do Baťových závodů a začala jsem se starat jen o statek. Ale strachovala jsem se o sebe i o svůj majetek, protože nám hrozilo velké nebezpečí ze sousedního Německa, kde se v roce 1933 k moci dostali fašisté v čele s Adolfem Hitlerem.

Daniela Málková

Můj život v Československu

Bydlím v Praze se svojí rodinou – mamkou, taťkou, sestrou a bratrem. Když jsem dosáhla devatenácti let, začala jsem si shánět práci. Na to, abych ji sehnala, jsem musela vědět, co bych chtěla dělat a co umím. Netrvalo moc dlouho a začala jsem pracovat jako švadlena. Dařilo se mi a zanedlouho jsem měla v Praze svůj vlastní salón. Dala jsem do novin inzerát, že kdo by chtěl dělat švadlenu, může se přihlásit. Na místa švadlen nastoupil dostatek lidí, tak jsem svou firmu rozšířila. Většinou k nám chodily ženy podnikatelů, které dobře platily, takže jsem se měla dobře. Každý den, včetně soboty, jsem pracovala devět hodin. Poté jsem se vracela domů. Cestou jsem nakoupila, nebo se stavila za kamarádkami. Moje práce je moc náročná, a proto nemůžu často chodit do baru nebo do kina. Když mám čas, jezdím vlakem za svojí babičkou, která mě vždy u sebe doma vítá.

Iveta Mrowietzová

Můj život v Československu

Bydlím v Praze se svojí rodinou. Od mých patnácti let jsem vyrůstala se sestřičkou. V osmnácti letech jsem pracovala jako služebná, ale potom jsem se odstěhovala do Zlína. Tam od devatenácti let pracuji v Baťových závodech jako dělnice. Dostávám vysoký plat. Stavějí pro nás rodinné domy. Chodím pracovat od šesti ráno, domů přicházím v pět večer. Jsem unavená a zmatená. Když jsem dnes chtěla jít spát, přišel pan ředitel a řekl, že jsem dobrá. Chtěl mě dát do jiné práce, ale já řekla ne! Poté přišla jedna dělnice, která se mnou pracuje. Taky jí pan ředitel řekl, že ji chce dát pryč, ale i ona řekla, že nechce. Jmenuje se Hanča. V Baťových závodech pracuji ráda. Často po práci chodím do divadla. S Hančou taky navštěvujeme bary. Momentálně chodím s Markem. Myslím si, že je to kluk mých snů. Společně tančíme a já bych si ho chtěla vzít a mít s ním alespoň deset dětí. Je totiž moc hezký.

Tereza Milčinská