V letošním roce jsem se dozvěděl nové zajímavosti z historie našeho státu. Nejvíce se mi líbily husitské bitvy, zajímavé bylo to, že husité prohráli pouze jednou při poslední bitvě – u Lipan. Dále budu přemýšlet nad tím, jak Jan Hus spoléhal na krále a král ho přitom zradil. Také mě zajímá historie České republiky, její panovníci a později prezidenti. Na nové informace se zeptám rodičů a nebo pana učitele, také budu pátrat na internetu a v programu Vlastík, který mi je k dispozici.
O historii jsem se toho určitě dozvěděla hodně. Jaké to bylo v minulosti a jak se žilo. Nejvíce se mě líbilo povídání o husitských válkách. Asi budu přemýšlet, o čem se budeme učit v páté třídě. Když něčemu nebudu rozumět, nebo se budu chtít na něco zeptat, určitě se můžu obrátit na pana učitele, nebo hledat na internetu a taky v knihách. Hodně mě bavilo zpracovávat listy a psát, jak jsme žili třeba v pravěku. I když to bylo někdy obtížné, vše jsem zvládla. Už se moc těším do páté třídy, až budeme dělat to, co páťáci.
Dozvěděla jsem se třeba, že lodní šroub vynalezl Josef Ressel, nebo že náš první československý prezident byl T.G. Masaryk. Nejvíc mě bavilo pracovat na počítači nebo psát, jak jsme žili například za 1. světové války. Chtěla bych se ještě dozvědět něco víc o tom, jak se žilo v době, kdy se tu mluvilo německy a jak vznikaly slovníky nebo ty knihy o české historii. Nebo jak lidem stačilo jídlo a oblečení v době, kdy byly přídělové lístky. Na to se mohu zeptat někoho dospělého, například pana učitele, nebo můžu pátrat na internetu, nebo ještě v knihách.
Už v 2. polovině 16. století se v Lukavici začaly otevírat doly a v nich kutat. V roce 1786 zde byl založen spolek Havířské bratrstvo. V devadesátých letech 16. století však byly zatopeny a znovu vypuštěny. Dne 28. 7. 1893 se v dolech přestalo nadobro těžit. Roku 1901 se zde začala zpracovávat síra v pěti komorách a ve Slatiňanech ve čtyřech komorách olověných. Ročně se jí vytěžilo 32 000 metráků. Škola se v obci začala stavět v roce 1901 a v roce 1919 si mládež umínila, že se zde má postavit tělocvična. Tak i ta tu dodnes stojí. Tradičně se tu pořádá Velká cena Výsonína na chůdách, Pohádkový les, Vypalování draka a Lukavický kahan. A nakonec jsem se ještě dozvěděl, že Lukavice se jmenují podle toho, že tudy tekl potok jménem Lukavá.
V Lukavici se nacházela síra, a proto tu byla vystavěna chemická továrna. Síra byla připravována obdobnou cestou spočívající v tepelném zpracování pyritu. Postup byl: Z plochých kamenů byl zhotoven jakýsi kanál, na kameny se naházel pyrit, jak byl vytěžen, pokryl se štěrkem a nakonec zaházel pískem. V kanále se topilo dřívím. Ploché kameny se rozpálily a z pyritu na nich sublimovala síra ve formě par, které v obalené vrstvě písku chladly a kondenzovaly. Po zchladnutí celého „milíře“ byla sebrána svrchní vrstva písku se sírou, palicemi roztlučena a vodou proplachována. Surová síra se čistila přetavením. Je samozřejmé, že tato výroba byla značně neproduktivní a mnoho cenné suroviny přišlo nazmar. Surová síra se čistila přetavením. Tak se pracovalo do roku 1746. V dokumentech z roku 1631 se mluví o hutních budovách a pecích na pražení pyritu. Výroba síry byla v době třicetileté války hledaným artiklem pro výrobu střelného prachu. Od roku 1746 se začíná rozvíjet zdejší chemický průmysl. Byly instalovány na tehdejší dobu velmi moderní pece, které byly v provozu až do roku 1868. Vyrábělo se zde například: kyselina solná, kyselina dusičná, lučavka, zelená skalice, modrá skalice, kamenec, Glauberova sůl, ledek, sublimát, olověný cukr a superfosfát. Jako vedlejší produkt se zužitkovávaly druhotně vzniklé okry „lukavická hlinka“ a hydromuskovit, jehož se používalo na způsob mastku. Chemický závod by jedinečným podnikem tohoto druhu v celém Rakousku – Uhersku. Koncem padesítých let 19. století se podnik dostal do silného konkurenčního tlaku vůči rozvinutější oblasti západních Čech. A nemohl konkurovat ani obrovským španělským pyritovým dolům. Situace na trhu přiměla horní úřad racionalizovat výrobu kyseliny sírové. V roce 1858 instaloval pokusné zařízení k přímému zpracování pyritu, které skýtalo nadějné výsledky. V těchto experimentech bylo pokračováno různými typy pražících pecí. Produkce kyseliny sírové podstatně vzrostla a usnadnilo to rozhodnutí zaměřit se na výrobu hnojiv (superfosfátu). Přestože denní výroba 28 q kyseliny sírové nestačilo pokrýt spotřebu, byly postaveny nové kapacity. Fosforečné hnojivo se stalo nosným programem závodu, takže se sortiment zúžil pouze na kyselinu sírovou a superfosfát. Chemická výroba se stěhovala nejdříve do Slatiňan v roce 1880, kde byla takzvaná práškovna. Kyselina sírová se převážela z Lukavice. Poslední zařízení z lukavické chemičky, zahrnující pražící pece a olověné komory k výrobě kyseliny sírové, byly v roce 1905 rozebrány a přemístěny do Slatiňan a pak do Semtína a Rybitví. Chemická továrna byla zárodkem dnešního východočeského chemického průmyslu, jemuž dala byť nepřímo svůj základ. V období po druhé světové válce se v Československu mohutně rozvíjela těžba nerostných surovin a zvláště se hledaly pyrity, investovaly se miliardy korun na průzkum a těžbu. V letech 1951 – 1953 se prováděl i v Lukavici geologický průzkum, částečně otevřel Bartolomějskou šachtu, nové šachtice a vrty, nejen v obci, ale i v okolí. Při průzkumu v letech 1952 – 1953 byly staré důlní prostory zpřístupněny jen z malé části, značná část prvního patra v hloubce 23 metrů a nepatrná část patra třetího v hloubce 66 metrů. Spodnější patra dolů i Bartolomějská jáma pod úrovní 66 metrů zůstaly i nadále zatopeny kyselými vodami, v podstatě zředěnou kyselinou sírovou. Čerpadla byla po několikahodinovém provozu zničena. Materiálem z hald byly zaváženy staré písníky v okolí obce, nebo byly z větší části urovnány a zavezeny zeminou. Stavba školy, ve které se teď vyučuje, byla postavena v roce 1901 a v roce 2001 bylo oslaveno 100. výročí od založení. Nejvíc mě zaujala zpráva že na konci ledna 1910 onemocnělo několik dětí spálou. Nemoc měla tenkráte lehčí průběh. Nikdo nezemřel.