Život v zemi za první světové války

Než začala první světová válka (která vypukla po atentátu na následníka trůnu císaře Ferdinanda d´ Este), narodila jsem se v Praze. Začátkem 20. století se Rakousko – Uhersko snažilo získat nová území nad Balkánském poloostrově. V červnu 1914 přicestoval do Sarajeva na trůn Ferdinand d´ Este. Můj tatínek a děda šli bojovat do 1. světové války. S maminkou jsme vařili často polévku, byli jsme totiž chudí. Potom jsme se odstěhovali do Chrudimi. Tam jsme bydleli s babičkou a dědou. Tady se narodila moje sestřička. Když přišli muži z vojny domů, zjistili jsme, že ve válce zahynulo 500 147 mužů a 147 854 žen s dětmi. Jednou jsem šla ven a tam jsem potkala mého strýce, který měl zlomenou nohu. Vyprávěl mi, že se jim narodila dcera Anna. Hned jsme se skamarádili. Měla ještě bratra. Můj tatínek, když bojoval na frontě, našel zde zatoulané koťátko. Přinesl ho domů. Já jsem mu dala jméno Mour.

Tereza Milčinská

Já v první světové válce

Narodila jsem se v Olomouci. Začátkem 20. století se Rakousko – Uhersko snažilo získat nová území na Balkánském poloostrově. V červnu 1914 přicestoval do Sarajeva na trůn Ferdinand d´ Este. Můj děda, tatínek a starší bratr museli jít bojovat do války. S maminkou jsme vařili jen skromná jídla, protože jsme měli málo peněz. Po nějaké době jsme se odstěhovali do Ostravy. Tam jsme měli babičku a k ní jsme se přestěhovali. Domek byl u lesa, a proto jsem mohla chodit se svou sestrou na houby. Když se vrátili z války všichni z naší rodiny, byli jsme moc rádi. Žili jsme si o něco lépe a hodně jsme si pomáhali se sourozenci i mamince.

Iveta Mrowietzová

Já v první světové válce

Narodil jsem se v malé francouzské vesničce roku 1890. V roce 1914 jsem nastoupil do armády a šel bránit vlast, neboť vypukla první světová válka. Zúčastnil jsem se bojů na Sommě a u Verdunu. V obou případech to byla bojiště plná strádání, bolesti a hrůzy. Spousta mých kamarádů tam padla v boji. Byli jsme schovaní v zákopech, špinaví a hladoví. Nepřítel ostřeloval naše pozice a my mu to opláceli stejnou měrou. Moje zbraně byla puška, bodák a maska. Byli jsme několik měsíců v zákopech plných bláta a krys. Do týlu k odpočinku jsme se dostali jen výjimečně nebo když byl voják zraněn či mrtev. V této válce byl použit poprvé tank a bojový plyn. Letadla našich průzkumníků i letadla nepřítele nám létala nad hlavami. Občas nějaké nepřátelské letadlo shodilo bombu na naše pozice. V té době se letadla teprve začala využívat pro válečné účely. Byl jsem v této válce od jejího vypuknutí, až do jejího konce. Z toho jsem byl dvakrát raněn. Po válce jsem se vrátil domů a věnoval jsem se vinicím, které mi přenechal můj děda.

David Remeš

Život v zemi za první světové války

Než začala první světová válka (která vypukla po atentátu na následníka trůnu císaře Ferdinand d´Este), bydleli jsme s babičkou a dědou v Praze. Táta s dědou pracovali na nádraží. Vozili například na nákladních vozech palivo (uhlí), suroviny, potraviny nebo i komunální odpad. Pak těsně před první světovou válkou jsme se přestěhovali do České Skalice, kde žilo v roce 1910 přesně 3 297 obyvatel. Ve městě tehdy bylo 829 rodin, z toho bylo 1 238 mužů a 1 437 žen. Když jsme se přestěhovali, tak tátu, dědu a mé dva starší bratry naverbovali na vojnu. Já jsem se skamarádila s Dorotou, která bydlela vedle nás. Její máma měla menší pekárnu. My s Dorotou jsme pomáhali ve zdejším krámku. Donášeli jsme do domů nákupy, které si lidé objednali. Po práci jsem většinou hlídala mladší sourozence - dvouletou sestru Annu a pětiletého Vojtu. Ostatní sourozenci (Božena, Jaroslav, Anežka a Lucie) většinou lítali s ostatními dětmi venku a vraceli se domů jen na oběd, takže jsem se o ně nemusela moc starat. Pak se k nám zatoulalo kotě. Pojmenovala jsem ho Ťapička a nechala jsem si ho. Bylo celé černé, jenom někde mělo bílý flek. Na konci války se táta s dědou a mými bratry vrátili domů.

Daniela Málková

Já ve válce

Bylo mi asi 23 let, když mne naverbovali do války za Rakousko-Uhersko. Se zbraněmi jsem trochu zacházet uměl, protože jsem byl chvíli na vojně. Poslali mě bojovat proti Francouzům. Dostal jsem pušku Repetier Gewehr M95. Už od začátku jsem nechtěl bojovat za Rakousko-Uhersko, a tak jsem začal uvažovat o tom, že bych se stal legionářem. Můj kamarád Vojta se mnou byl v pluku. Protože on umí udržet tajemství, řekl jsem mu o tom. On odpověděl, že o tom už také uvažoval a že by šel se mnou. Asi o měsíc později, v noci, jsme vyběhli ze zákopů a utíkali pryč. Už jsme si mysleli, že nás nikdo nespatřil, když vtom se ozvala rána a Vojta měl kulku ve stehně. Víc ran nás naštěstí netrefilo. Po pár hodinách chůze, belhání i utíkání jsme se konečně zastavili a oddychli si. Našli jsme si vhodné místo na spaní a usnuli jsme. Další den jsme dorazili k Francouzům. Tam nás uvítali a dali nám jejich výbavu. Hodně bitev jsme ještě s Francouzi zažili a v jedné bohužel padl i můj kamarád. Nakonec byl přece jen konec té hrozné války a já jsem se nadšeně vracel domů. Dojel jsem, když už bylo vyhlášeno samostatné Československo.

Janek Špás

Můj život v první světové válce

Psal se rok 1914. Byla válka. Maminky s malými dětmi jsou doma a tátové a starší synové rukovali na frontu. Tento den je zima a hustě prší. V zákopu plném bahna a kamení čekáme na povel ke střelbě. Z dálky jsou slyšet letadla a střelbu. Hladoví, zmrzlí a špinaví ležíme maskovaní větvemi za keři. S kamarádem si vyprávíme historky ze školy. V tom přišel povel „PAL!“ Nepřítel se přiblížil. Zdá se to být nekonečné. Byli to Rusové. Po dlouhé, nekonečné střelbě pušek, děl a granátů se náhle rozlehlo krajinou ticho. Zůstalo tu několik mrtvých a raněných. Potraviny a léky jsou drahé a je jich nedostatek. Po dlouhých třech letech, v roce 1917, se za pomoci mladých spolupracovníků Beneše a Štefánika dosáhlo možnosti založení československých jednotek ve Francii a Itálii. V Rusku se začaly budovat legie a 28.10.1918 se stal československý stát skutečností.

Stanislav Zach

1. světová válka

Tento příběh je skutečná událost z první světové války. Pojednává o dvou bratrech, kteří byli strýci mého dědy. 28. července 1914 vypukla první světová válka a čeští vojáci byli povoláni do zbraně. Starší Josef, kterému bylo dvacet let, narukoval do války a musel bojovat za Rakousko-Uhersko proti Rusům na východní frontě. Tak jako všichni čeští vojáci bojoval i on v rakouské uniformě.

Boje probíhaly za každého počasí ve dne i v noci a při nedostatku jídla a pití. Každý střet s houževnatými Rusy byl velmi vyčerpávající, tvrdý a nelítostný. Vždy přinesl mnoho obětí na životech, jak na jedné, tak i na druhé znepřátelené straně. Po urputném boji se přece jen podařilo proniknout hlouběji na ruské území. Na podzim v roce 1915 při boji u Kovelu byl Josef zastřelen, když běžel ke zraněnému kamarádovi, aby mu mohl pomoci. Jeho jméno je vyryto na kamenném pomníku před naší školou.

Mladší Emil, kterému bylo pouhých osmnáct let, musel také jít do války. Bojoval jako legionář za samostatné Československo. Prošel válkami v Itálii a Maďarsku proti Německu. V roce 1916 byl při jedné z bitev zraněný a dlouho se ze zranění léčil, po uzdravení se vrátil zpět do legií, kde bojoval až do konce války. Po skončení války v listopadu 1918 se po půl roce vrátil zpět do rodné vlasti. Jeho radost netrvala však dlouho, protože musel jít znovu na vojnu a sloužil dva roky jako československý voják.

Patrik Zástěra