2. světová válka

V roce 1939 se mi v Československu žilo špatně, protože začala 2. světová válka. Matka mi řekla, abych utekla se sestrou do Francie. Moje sestra už byla starší než já. Útěk nám trval celý měsíc. Rozhodla jsem se, že se sestrou půjdeme na pilotní výcvik. Když jsme doputovali do Anglie, přihlásili jsme se jako každý Čech do armády. Po roce jsme i my dívky byly zařazeny na letiště k pilotům. Dobře jsme se všechno naučily a protože vznikal oddíl československých pilotů, byla jsem k nim zařazená. Po dalším roce jsme byly překvapené, že stále ještě žijeme. Hodně mých kamarádů Němci sestřelili. To už končila bitva o Anglii, protože Hitler už neměl téměř žádná letadla a my jsme stále létali nad Německo. Když v roce 1945 válka skončila, řekli jsme si, že v Anglii zůstaneme se svojí rodinou. Našli jsme si práci a zábavu.

Tereza Milčinská

Já v druhé světové válce

Narodil jsem v malebné vesničce roku 1907. Často jsem chodíval za svým starším kamarádem, který byl pilot. Protože toho věděl o letadlech hodně a já jsem měl velkou zálibu ve všem, co se létání týká, tak mě to všechno učil a vysvětloval. Mým velkým přáním bylo vzlétnout někdy k nebesům jako on. Jednoho dne mi splnil mé přání a vzal mě s sebou do letadla, kde mi všechno názorně ukázal a vysvětlil, jak letadlo vzlétne. Hrozně jsem toužil se s ním proletět. I tohle přání se mi později splnilo. V tu chvíli jsem už byl přesvědčen, že chci být pilotem. Ve svých pětadvaceti letech jsem dostudoval leteckou školu a skutečně se jím stal. Nastává rok 1939 a začíná druhá světová válka. Jako zkušeného pilota mě povolali do armády. Ovšem německá vojska obsadila Československo. Já jsem utekl přes hranice a postupně se dostal do Francie a do Velké Británie. Zde jsem vstoupil do československé jednotky v Royal Air Force. Prošel jsem výcvikem a začal jsem bojovat jako součást britských sil v bitvě o Anglii. Přestože vojska spojenců byla v Evropě poražena, nepodařilo se Hitlerovi získat převahu ve vzduchu, v letecké bitvě o Británii, ve které jsme po těžkých bojích zvítězili. Po skončení bojů jsem byl rád, že jsem toto hrozné peklo přežil bez vážného zranění.

Patrik Zástěra

Já v druhé světové válce

Narodil jsem se v Praze roku 1915, kde jsem bydlel v malém domku u letiště. Tatínek pracoval na letišti a já jsem tam rád chodil, a tak to nemohlo dopadnout jinak, než že se ze mě stal letec. Když Hitler obsazoval naše území a naše armáda musela složit zbraně, společně jsem se dvěma kamarády piloty utekl do Anglie. Tam jsme se dostali k RAF, prošli jsem výcvikem a stali se piloty britské bombardovací perutě. Byli jsme vysíláni bombardovat strategická místa německé armády, například továrnu Renault, nádraží v Římě, Hamburk, Drážďany a spoustu dalších továren. Také v noci na 17. dubna 1943 jsem byl přidělen se svým bombardérem k útoku na Mannheim a Škodovy závody v Plzni a se mnou dalších 466 letounů. Při tomto náletu jsme přišli o 53 bombardérů. Po každém takovémto náletu se málokdy stalo, že jsme se vrátili všichni. Na ubikacích nám bylo vždy smutno, když některá z postelí našich kamarádů zůstala prázdná. Netrvalo dlouho a jejich místa zaplnili nový piloti a tak to chodilo až do konce války. Po kapitulaci Německa v roce 1945 jsem byl šťasten, když jsem mohl přistát na kbelském letišti v Praze se svým letadlem.

David Remeš

Já jako partyzán

Narodil jsem se v Brušperku u Ostravy. Žil jsem s mámou až do mých 24 let, kdy do Čech vtrhli Němci a začala druhá světová válka. Můj kamarád Jarda se rozhodl, že se stane partyzánem. Pak začal přemlouvat i mě. Já jsem se dlouho bál, ale nakonec jsem šel. Dali mi kulomet špagin a začali jsme dělat Němcům škody. Jednou jsme vyrazili odbouchnout německý vlak. Vše probíhalo hladce, když vtom jeden kamarád zakřičel: „Pozor! Němci!“ a ukazoval na Němce, kteří utíkají k nám. Všichni jsme se rozprchli a já jsem se schoval na stromě. Když kolem mě procházeli Němci, skoro jsem ani nedýchal. Čekal jsem celý den a v noci jsem slezl. Vydal jsem se k našemu táboru. Tam bylo vše spálené, rozbité a vykradené. Leželo tam několik mrtvých Němců a nějací mí kamarádi, se zbraní v ruce – bojovali do posledního dechu. Ze třiceti dvou nás zbylo jen třináct. Ti, co jsme přežili, jsme dále škodili Němcům. Přežili jsme jen díky Rusům, kteří nám letecky shazovali jídlo a zbraně. Když Rusové konečně dorazili, bojovali jsme spolu s nimi proti Němcům až do konce války. Po válce jsem se přestěhoval do Hradce Králové, kde jsem si založil rodinu a spokojeně žil.

Janek Špás

2. světová válka

Píše se rok 1939 a v Československu je mi velmi špatně, protože začíná druhá světová válka. Rozhodla jsem se, že se uteču na západ do Francie. Protože jsem prodělala pilotní výcvik, chtěla bych vstoupit k Royal Air Force a bojovat proti Němcům. Útěk mi trval celý měsíc. Když jsem konečně doputovala do výcvikového střediska v Anglii, poslali mě na výcvik. Po roce jsem byla plně vycvičená a protože začal vznikat oddíl československých pilotů, byla jsem k nim zařazená. Dostala jsem vlastní bojové stíhací letadlo, které se mi velmi líbilo. Po dalším roce bojových operací jsem nevěřila, že vůbec ještě žiju. Mnoho mých kamarádů Němci sestřelili. Na jeden den svého života asi nikdy nezapomenu. Sestřelili mě. Ale já jsem naštěstí stihla vyskočit s padákem. Jenže jsem si při seskoku zlomila nohu. Hned mě odvezli do nemocnice, kde jsem se podrobila několika operacím. Teprve po půl roce jsem mohla začít znovu létat. To už skončila bitva o Anglii a my jsme létali spolu s bombardéry nad Německo. Zde jsme nepříteli působili značné škody. Když v roce 1945 válka skončila, vrátila jsem se do Československa. Tady se ale víc a víc ujímali moci komunisté. Proto jsem se znovu odstěhovala do Anglie, kde jsem si našla práci. Myslím, že zde zůstanu již do konce svého života.

Daniela Málková