Historie obce Výsonín

První zmínka o Výsoníně pochází z 16. století, kdy se naše obec nazývala Vejsonín a byla poddána Albrechtu Kerhatovi ze Strádovic patřící k panství Nasavrcko–seckému. Za doby Jana Adama z Auersbergu měli obyvatelé Vejsonina právo používat rozsáhlé lesy, louky, pastviny i rybníky Pařezný, Zaháj a Prostřední. Vejsonští občané postavili v roce 1867 ve vsi kříž, kolem kterého upravili čtyřhrannou zahrádku. V každém jejím rohu stojí lípa. Kříž byl vysvěcen první neděli v září. A od té doby se slaví posvícení. V roce 1910 bylo ve Vejsoníně 224 obyvatel. V roce 1912 se začal stavět železobetonový most přes řeku Chrudimku u mlýna Papírna. Naše vesnice se v roce 1920 oddělila od obce Velká Lukavice. Vznikla tak samosprávná obec Výsonín. Prvním starostou byl František Dlouhý. Výsonín měl 32 popisných čísel a 204 obyvatel. V roce 1924 byl založen sbor dobrovolných hasičů. V dubnu 1923 byl postaven obecní dům a požární zbrojnice.

Lukáš Hoch

Počátky Lukavice

První zmínka o Lukavici pohází z roku 1312. V období 14. a 15. století je jméno Lukavice spojeno s rodem Vladyků z Lukavice, který patřil mezi staročeské vladycké rody východních Čech. Užívali zcela mimořádného erbu, kterým byl modrý štít se stříbrným mořským psem. Ves drželi nejméně do roku 1494. Zpečetili stížný list proti upálení mistra Jana Husa, objevují se v řadách vojska Jiřího z Poděbrad při dobytí Prahy. První zpráva o lukavické tvrzi je z roku 1494, kdy jí Vladislav II. Jagelonský, daroval Čeňkovi Kunovi z Kunštátu. V roce 1529 připadla Janovským ze Soutic a byla připojena ke statku Orel společně s Kunčím, Radochlínem, Vížkami a Loučkami. V té době je tvrz uváděna již jako pustá a naposledy je zmiňována roku 1616. Lukavice i Lukavička byly součástí poměrně velkého panství. To se ovšem rozdrobilo roku 1589. Tím se takřka na sto let pomyslně rozdělily cesty Lukavice Velké a Malé.

Hana Kropáčková

Obec Lukavice

Lukavice se poprvé připomíná v listině z roku 1312. Z roku 1318 pochází zmínka o Radslavovi z Lukavice. V období 14. a 15. století je jméno Lukavice spojeno s rodem vladyků z Lukavice. Ti se aktivně účastnili politického života země a ves drželi nejméně do roku 1494. První zprávy o nich máme ze 14. století: Jiří Lukavský z Lukavice (zemřel 1361) měl syny Heřmana a Haška. Lukavičtí Hašek, Jan starší, Jan mladší a Půta roku 1415 zpečetili stížný list proti upálení mistra Jana Husa, roku 1440 se Čáslavského sjezdu účastnili Jan, Jan Šilhavý a Hašek. Roku 1448 se Hašek a jeden z Janů objevuje v řadách vojska Jiřího z Poděbrad při dobytí Prahy. Lukavici držel ještě v letech 1484 a 1494 blíže neurčený Jan Lukavský, ale nedlouho poté ji prodal. První zpráva o lukavické tvrzi je z roku 1494, kdy jí Vladislav II. Jagelonský, který ji získal od Kateřiny z Adršpachu, daroval spolu s dvorem, obcí Velká Lukavice a dalšími šesti vesnicemi Čeňkovi Kunovi z Kunštátu. Roku 1509, když už tvrz patřila Janu Janovskému ze Soutic, který ji připojil ke svému žumbereckému panství, přepadl tvrz a celé panství zemský škůdce Jiří Býchorský. Lukavickou tvrz vypálil a při požáru zahynulo 9 lidí. Tvrz však byla nejspíš brzy obnovena, protože při prodeji žumbereckého panství roku 1510 Mikuláši Trčkovi z Lípy není zmínka o jejím poškození. V držení Trčků ztrácí tvrz na významu, jelikož přestala sloužit jako centrum samostatného statku a rychle pustla. V roce 1529 připadla Janovským ze Soutic a byla připojena ke statku Orel společně s Kunčím, Radochlínem, Vížkami a Loučkami. V té době je tvrz uváděna již jako pustá a naposledy je zmiňována roku 1616. Po Alšově smrti 1552 převzal orelské zboží jeho mladší syn Jan Janovský, který dosáhl úřadu krajského hejtmana. Zemřel v roce 1574 na tuberkulózu, pozůstalé Janovy sestry prodaly orelské zboží svému švagru Janu Kekulovi ze Stradonic, ten rozšířil statky o zboží strádovské a nasavrcké (1585), takže Lukavice i Lukavička byly součástí poměrně velkého panství. To se ovšem rozdrobilo po Kekulově smrti roku 1589. Nejstarší Kekulova dcera Anna, manželka Jindřicha Kunaty Dobřenského, musela jako věno vydat své mladší sestře Barboře Lukavici, Kunčí a část Orle. Tím se takřka na sto let pomyslně rozdělily cesty Lukavice Velké a Malé.

Pavlína Drápalíková

Počátky Lukavice

První zmínka o Lukavici pochází z roku 1312. V období 14. a 15. století je jméno Lukavice spojeno s rodem Vladyků z Lukavice. Panovníci, o kterých se zmiňuje kronika Lukavice (uložená v trezoru v Zámrsku) je tak zvaný Vladycký rod, který patřil mezi staročeské vladycké rody východních Čech. Užívali zcela mimořádného erbu, kterým byl modrý štít se stříbrným mořským psem. Figura mořského psa (canis marinus) patří mezi nadpřirozené heraldické figury - monstra.

Jan Horský

Lukavice

Původní tvrz se rozprostírala na ostrohu nad potokem Holetínkou jihovýchodně od Lukavice. Ostroh spadá na třech stranách strmě do údolí potoka a jen na západě je v úrovni okolního terénu. Dodnes je toto místo nazýváno Hrádek. Hrádek je okrouhlý a je obklopen valem a příkopem. Na západní straně je dvojitý příkop a val. Zbytky zdiva se nepodařilo nalézt. Pro značnou rozlohu Hrádku nelze ani vyloučit, že v těchto místech mohlo být opevnění podstatně starší. Je možné, že tuto tvrz později nahradila jiná, která stála ve vsi Velká Lukavice v místě zvaném Na hrádku. Původní vladycký rod, který se připomíná v držení Lukavice na počátku 14. století, patřil mezi staročeské vladycké rody východních Čech. Užívali zcela mimořádného erbu, kterým byl modrý štít se stříbrným mořským psem. Figura mořského psa patří mezi nadpřirozené heraldické figury – monstra. Jde o mořské zvíře s psí hlavou, projevující velkou agresivitu, vydává zvláštní zvuk pomocí foukání. Lze ho velmi obtížně ulovit a zabít. Dnes je mořský pes součástí znaku obce Lukavice.

Lukavice se poprvé připomíná v listině z roku 1312. Z roku 1318 pochází zmínka o Radslavovi z Lukavice. V období 14. a 15. století je jméno Lukavice spojeno s rodem vladyků z Lukavice. Ti se aktivně účastnili politického života země a ves drželi nejméně do roku 1494. První zprávy o nich máme ze 14. století: Jiří Lukavský z Lukavice měl syny Heřmana a Haška. Lukavičtí Hašek, Jan starší, Jan mladší a Půta roku 1415 zpečetili stížný list proti upálení mistra Jana Husa. Roku 1448 se Hašek a jeden z Janů objevuje v řadách vojska Jiřího z Poděbrad při dobytí Prahy. Lukavici držel ještě v letech 1484 a 1494 blíže neurčený Jan Lukavský, ale nedlouho poté ji prodal. První zpráva o lukavické tvrzi je z roku 1494, kdy jí Vladislav II. Jagelonský, který ji získal od Kateřiny z Adršpachu, daroval spolu s dvorem, obcí Velká Lukavice a dalšími šesti vesnicemi Čeňkovi Kunovi z Kunštátu. Roku 1509, když už tvrz patřila Janu Janovskému ze Soutic, který ji připojil ke svému žumbereckému panství, přepadl tvrz a celé panství zemský škůdce Jiří Býchorský. Lukavickou tvrz vypálil a při požáru zahynulo devět lidí. Tvrz však byla nejspíš brzy obnovena, protože při prodeji žumbereckého panství roku 1510 Mikuláši Trčkovi z Lípy není zmínka o jejím poškození. V držení Trčků ztrácí tvrz na významu, jelikož přestala sloužit jako centrum samostatného statku a rychle pustla. V roce 1529 připadla Janovským ze Soutic a byla připojena ke statku Orel společně s Kunčím, Radochlínem, Vížkami a Loučkami. V té době je tvrz uváděna již jako pustá a naposledy je zmiňována roku 1616. Po bitvě na Bílé hoře byl lukavický majetek zkonfiskován a rozprodán. Do osudu panství poté významně zasáhla třicetiletá válka, kdy zde často loupili císařští vojáci i Švédové.

Pavel Šlitr

Žumberk

Na Žumberku máme zříceninu hradu. Hrad byl postaven ve 13. století, jeho původní jméno bylo Sonnenberg. Nejstarším známým majitelem byl vladyka Pilunk, hrad byl naposledy obydlen v letech 1760 – 1770 lékařem Devotym, od té doby pustl a nyní je z něho zřícenina.

Kdybych žil v době, kdy hrad stál celý, náš domeček by byl staré vesnické stavení, které by stálo v podhradí hradu. Měli bychom doma kravičku, nebo kozu a já bych s nimi chodil na pastvu. Maminka by mohla dělat služebnou na hradě a tatínek by mohl na hradě pomáhat stavět podzemní chodbu, která sloužila k útěku pánů z hradu a vedla prý až do Lukavice. Byla to ale těžká práce, protože všude okolo je žula. Když se v kamenolomu začala těžit žula, tak se podzemní chodba zasypala.

Tomáš Zumr

Z historie Bítovan

První zmínka o Bítovanech je datována k roku 1347. V roce 1344, za panování Karla IV. bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Jemu jsou podřízena v roce 1344 nově založená biskupství litomyšlské a olomoucké. A rokem 1349 začíná historie kostela v Bítovanech i Bítovan samotných. Na věži kostela byly v minulosti původně tři zvony. Do dnešních dnů se dochoval jen jeden a nese jméno Jan Nepomucký. Jako nejstarší držitel statku bítovanského se uvádí Mstislav Rakušic z Bítovan z rodu Lukavských roku 1361. Připomínán je v pamětech kláštera vilémského. Rod Lukavských používal ve svém erbu psí hlavy a rybí ocas. Roku 1415 byly Bítovany v držení Albrechta z Bítovan. Ten podpořil stížný dopis do Kostnice, dějiště kostnického koncilu a místa upálení Jana Husa. V roce 1438 jsou Bítovany ve vlastnictví Aleše z Bítovan – tomu patřil i Strádov, Přestavlky a Zájezdec. Dalším vlastníkem je v roce 1449 Blech z Bítovan, příznivec Jiřího z Poděbrad. Na začátku 16. století vlastnil Bítovany vladycký rod Závišů z Osenice. V druhé polovině 16. století dochází k rozdělení Bítovan. Jednu polovinu vlastnil Jan starší Záviš z Osenice, který svoje statky rozšířil roku 1569 o dvůr a ves Seslávky i s dílem vsi Rosice. Jeho náhrobní kámen je zazděn na severní straně kostela svatého Bartoloměje v Bítovanech. Druhý díl, ke kterému mimo tvrz patřilo i půl kostela a polovina patronátu nad kostelem, zřejmě patřil Janu mladšímu z Osenice, který roku 1590 zemřel. Po jeho smrti spravovala majetek za nezletilého syna z prvního manželství vdova Johanka z Voděrad. V roce 1595 po vyplacení nevlastní matky, se ujal vlastnických práv Hynek Bernard Záviš. V roce 1607 prodal tvrz i s dvorem Václavu Ostroměřskému z Rokytníka. Znakem Ostroměřských byla stříbrná pravice, chráněna brněním, držící stříbrnou širočinu v červeném štítě. Bítovany byly rodově rozděleny do dvou polovin. Menší polovina patřila Ostroměřským a druhá patřila k Přestavlkům. Středem byl kostel svatého Bartoloměje.

Tomáš Kouba

Hrad Žumberk

Hrad Žumberk stojí na vysokém kopci nad řekou Holetínkou. První zmínky o hradu pocházejí z roku 1318. Původní jméno hradu je Sonnenberg a z jeho německého jména lze usoudit, že vznikl na konci 13. století. Během staletí často střídal majitele. Počátkem 17. století začal chátrat. Poslední obyvatelé ho opustili v letech 1760 – 1770, pak se stal zříceninou. Zhruba pětiboké jádro hradu obíhala hradba, pravděpodobně se vstupem z hlavní věže. Palác, který byl hlavní obytnou i obrannou budovou stojí na zadní, nejvíce chráněné straně. V současnosti jsou zachovány zbytky hradního paláce a věže. Předhradí bylo v novověku zcela zastavěno budovami hospodářského dvora. Zříceniny hradu jsou volně přístupné. Obec Žumberk vznikla v těsné blízkosti hradu a od roku 1487 je uváděna jako městečko nebo městys. Sto metrů od hradních zdí stojí kostel Všech Svatých, který byl původně gotický, ale v roce 1880 byl přestavěn. U kostela je zvonice s dřevěným patrem a barokní socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1772. Jméno sochaře není známo. Nápisy na odstavci jsou latinské.

Vendulka Nekutová

Strádov a Svídnice

Hrad Strádov stával na skalnatém ostrohu nad údolím řeky Chrudimky. První zpráva o hradu je z roku 1374, kdy ho vlastnil Jaroš Lacenbok ze Strádova jako patron kostela a kláštera na Práčově, který leží proti hradu na levém břehu Chrudimky. Na severní a západní straně byl hrad chráněn strmým svahem. Na jihovýchodě muselo být vybudováno silnější umělé opevnění. V roce 1383 se stal majitelem Jarošův syn Jindřich. Za jeho vlády na jaře 1421 husitská vojska dobyla klášter, a tak husité ovládli Strádov a pobořili ho. Další zpráva je z roku 1438, kdy hrad odkoupil spolu s městečkem Nasavrky Jan Bleha z Lipky. Pustý hrad v roce 1457 připadl králi Vladislavovi. Hrad nebyl nikdy obnoven. Panství se v polovině 15. století přesunulo do Nasavrk. V druhé polovině 18. století byla v okolí zpustlého hradu zřízena rozsáhlá obora. Hrad byl neveliký, měl zhruba sedmiúhelníkový půdorys. Z hradeb se dochovala část obloukové hradby na severní straně. Dále se zachovala část čelní budovy. Ze zadní budovy (směrem k řece) se dochovaly pouze terénní nerovnosti. Z jižní strany je příkop, přes který vedl padací most. Jihozápadně od hradu bylo rozsáhlé předhradí, opevněné hradbou, branskou věží a příkopem. U věže stála čtverhranná budova. Dále zde byly konírny, stáje, hospodářská stavení a ubytování čeledínů. Do součastné doby se zachovaly z předhradí pouze zbytky studně a sklepení a část zdi hradní věže.

Svídnice by mohly své jméno odvodit od Anny Svídnické, což byla dcera svídnického vévody Jindřicha II. a uherské princezny Kateřiny. V roce 1353 se provdala za Karla IV. Bylo jí pouhých 14 let. Porodila syna Václava IV. a dceru Alžbětu. V roce 1362 umírá.

Po zjištění z obecní kroniky se historie neváže k Anně Svídnické. Svídnice dostala jméno od pobřežního porostu „svíd“, což je voda tekoucí mezi svídami. Poprvé se uvádí v archívu v roce 1349 ves SWIDNICZE. Osada Svídnice náležela původně spolu s Práčovem podlažickému klášteru. Později připadla k panství sečskému a pak nasavrckému. V roce 1714 byla zřízena pod horním rybníkem panská papírna. Vyráběl se zde kancelářský, obalový a poštovský papír. Hlavní surovinou byly hadry, které sbírali po vesnicích hadrníci. V roce 1861 papírna zanikla a byla přestavěna na mlýn. Dolní svídnický mlýn, připomínaný v roce 1704, vznikl na místě původního hamru. V letech 1364 – 66 založil majitel panství Jaroš Lacembok z Chlumu klášter a kostel svatého Jakuba. Roku 1421 byl rozbořen přívrženci husitů. V blízkosti původního hradiště byla v roce 1952 zbudována věž hydroelektrárny, ke které se přivádí podzemním tunelem voda z Křižanovické nádrže. Pod věží je vyrovnávací nádrž, ve které je odběrné místo pro úpravnu vody Monaco. Odtud je voda dodávaná do vodárenského řádu pro Chrudim a Pardubice.

Marek Suda