Lukavice

Obec Lukavice se poprvé připomíná v listině z roku 1312. Lukavice byla v 17. století typickou hornickou osadou se siluetami těžních věží. Nejznámější z nich byla Bartolomějská štola. Jméno Lukavice je spojeno s rodem vladyků z Lukavice, kteří tu vládli ve 14. a 15. století. Lukavický sbor dobrovolných hasičů pořádal dne 28. dubna své první veřejné cvičení. V roce 1919 si Lukavičští občané zřídili tělocvičnou jednotu „Sokol“. V letech 1967 – 1968 byla pod souhlasem JZD v Hlinsku postavena zdejší samoobsluha. V roce 1968 bylo položeno 100 metrů kanalizace v úseku Lukavička a provedena kanalizace ve Výsoníně o celkové délce 360 metrů. V roce 1974 se začala stavět mateřská škola, na kterou trvaly přípravy celý jeden rok. K Mezinárodnímu dni dětí probíhaly každý rok na hřišti v Lukavici různé sportovní hry a závody. Tyto akce pořádala škola spolu s tělovýchovnou jednotou Sokol. V roce 1969 oslavila tělovýchovná jednota Sokol Lukavice své padesátileté trvání. Roku 1981 byly dokončeny a kolaudovány další rodinné domky. Tento rok se i uskutečnila akce SPOZ, kterou pořádal i s členy SSM z Výsonína pro děti u lesa ve Výsoníně „Pohádkový les“, který se dříve nazýval „Z pohádky do pohádky“ a tam byly různé pohádkové postavy. Během roku 1910 byla zřízena nová silnice z Malé Lukavice do Vížek. V roce 1904 byla koupena stříkačka a hasičská výzbroj a 23. října 1904 byl založen Hasičský sbor. V roce 1901 byla poprvé otevřena škola a od té doby tady stojí.

Patrik Zástěra

Lukavice

Už v 2. polovině 16. století se v Lukavici začaly otevírat doly a v nich kutat. V roce 1786 zde byl založen spolek Havířské bratrstvo. V devadesátých letech 16. století však byly zatopeny a znovu vypuštěny. Dne 28. 7. 1893 se v dolech přestalo nadobro těžit. Roku 1901 se zde začala zpracovávat síra v pěti komorách a ve Slatiňanech ve čtyřech komorách olověných. Ročně se jí vytěžilo 32 000 metráků. Škola se v obci začala stavět v roce 1901 a v roce 1919 si mládež umínila, že se zde má postavit tělocvična. Tak i ta tu dodnes stojí. Tradičně se tu pořádá Velká cena Výsonína na chůdách, Pohádkový les, Vypalování draka a Lukavický kahan. A nakonec jsem se ještě dozvěděl, že Lukavice se jmenují podle toho, že tudy tekl potok jménem Lukavá.

Janek Špás

Novodobá historie Lukavice

V Lukavici se nacházela síra, a proto tu byla vystavěna chemická továrna. Síra byla připravována obdobnou cestou spočívající v tepelném zpracování pyritu. Postup byl: Z plochých kamenů byl zhotoven jakýsi kanál, na kameny se naházel pyrit, jak byl vytěžen, pokryl se štěrkem a nakonec zaházel pískem. V kanále se topilo dřívím. Ploché kameny se rozpálily a z pyritu na nich sublimovala síra ve formě par, které v obalené vrstvě písku chladly a kondenzovaly. Po zchladnutí celého „milíře“ byla sebrána svrchní vrstva písku se sírou, palicemi roztlučena a vodou proplachována. Surová síra se čistila přetavením. Je samozřejmé, že tato výroba byla značně neproduktivní a mnoho cenné suroviny přišlo nazmar. Surová síra se čistila přetavením. Tak se pracovalo do roku 1746. V dokumentech z roku 1631 se mluví o hutních budovách a pecích na pražení pyritu. Výroba síry byla v době třicetileté války hledaným artiklem pro výrobu střelného prachu. Od roku 1746 se začíná rozvíjet zdejší chemický průmysl. Byly instalovány na tehdejší dobu velmi moderní pece, které byly v provozu až do roku 1868. Vyrábělo se zde například: kyselina solná, kyselina dusičná, lučavka, zelená skalice, modrá skalice, kamenec, Glauberova sůl, ledek, sublimát, olověný cukr a superfosfát. Jako vedlejší produkt se zužitkovávaly druhotně vzniklé okry „lukavická hlinka“ a hydromuskovit, jehož se používalo na způsob mastku. Chemický závod by jedinečným podnikem tohoto druhu v celém Rakousku – Uhersku. Koncem padesítých let 19. století se podnik dostal do silného konkurenčního tlaku vůči rozvinutější oblasti západních Čech. A nemohl konkurovat ani obrovským španělským pyritovým dolům. Situace na trhu přiměla horní úřad racionalizovat výrobu kyseliny sírové. V roce 1858 instaloval pokusné zařízení k přímému zpracování pyritu, které skýtalo nadějné výsledky. V těchto experimentech bylo pokračováno různými typy pražících pecí. Produkce kyseliny sírové podstatně vzrostla a usnadnilo to rozhodnutí zaměřit se na výrobu hnojiv (superfosfátu). Přestože denní výroba 28 q kyseliny sírové nestačilo pokrýt spotřebu, byly postaveny nové kapacity. Fosforečné hnojivo se stalo nosným programem závodu, takže se sortiment zúžil pouze na kyselinu sírovou a superfosfát. Chemická výroba se stěhovala nejdříve do Slatiňan v roce 1880, kde byla takzvaná práškovna. Kyselina sírová se převážela z Lukavice. Poslední zařízení z lukavické chemičky, zahrnující pražící pece a olověné komory k výrobě kyseliny sírové, byly v roce 1905 rozebrány a přemístěny do Slatiňan a pak do Semtína a Rybitví. Chemická továrna byla zárodkem dnešního východočeského chemického průmyslu, jemuž dala byť nepřímo svůj základ. V období po druhé světové válce se v Československu mohutně rozvíjela těžba nerostných surovin a zvláště se hledaly pyrity, investovaly se miliardy korun na průzkum a těžbu. V letech 1951 – 1953 se prováděl i v Lukavici geologický průzkum, částečně otevřel Bartolomějskou šachtu, nové šachtice a vrty, nejen v obci, ale i v okolí. Při průzkumu v letech 1952 – 1953 byly staré důlní prostory zpřístupněny jen z malé části, značná část prvního patra v hloubce 23 metrů a nepatrná část patra třetího v hloubce 66 metrů. Spodnější patra dolů i Bartolomějská jáma pod úrovní 66 metrů zůstaly i nadále zatopeny kyselými vodami, v podstatě zředěnou kyselinou sírovou. Čerpadla byla po několikahodinovém provozu zničena. Materiálem z hald byly zaváženy staré písníky v okolí obce, nebo byly z větší části urovnány a zavezeny zeminou. Stavba školy, ve které se teď vyučuje, byla postavena v roce 1901 a v roce 2001 bylo oslaveno 100. výročí od založení. Nejvíc mě zaujala zpráva že na konci ledna 1910 onemocnělo několik dětí spálou. Nemoc měla tenkráte lehčí průběh. Nikdo nezemřel.

Daniela Málková