V letošním roce jsem se dozvěděl nové zajímavosti z historie našeho státu. Nejvíce se mi líbily husitské bitvy, zajímavé bylo to, že husité prohráli pouze jednou při poslední bitvě – u Lipan. Dále budu přemýšlet nad tím, jak Jan Hus spoléhal na krále a král ho přitom zradil. Také mě zajímá historie České republiky, její panovníci a později prezidenti. Na nové informace se zeptám rodičů a nebo pana učitele, také budu pátrat na internetu a v programu Vlastík, který mi je k dispozici.
O historii jsem se toho určitě dozvěděla hodně. Jaké to bylo v minulosti a jak se žilo. Nejvíce se mě líbilo povídání o husitských válkách. Asi budu přemýšlet, o čem se budeme učit v páté třídě. Když něčemu nebudu rozumět, nebo se budu chtít na něco zeptat, určitě se můžu obrátit na pana učitele, nebo hledat na internetu a taky v knihách. Hodně mě bavilo zpracovávat listy a psát, jak jsme žili třeba v pravěku. I když to bylo někdy obtížné, vše jsem zvládla. Už se moc těším do páté třídy, až budeme dělat to, co páťáci.
Dozvěděla jsem se třeba, že lodní šroub vynalezl Josef Ressel, nebo že náš první československý prezident byl T.G. Masaryk. Nejvíc mě bavilo pracovat na počítači nebo psát, jak jsme žili například za 1. světové války. Chtěla bych se ještě dozvědět něco víc o tom, jak se žilo v době, kdy se tu mluvilo německy a jak vznikaly slovníky nebo ty knihy o české historii. Nebo jak lidem stačilo jídlo a oblečení v době, kdy byly přídělové lístky. Na to se mohu zeptat někoho dospělého, například pana učitele, nebo můžu pátrat na internetu, nebo ještě v knihách.
Už v 2. polovině 16. století se v Lukavici začaly otevírat doly a v nich kutat. V roce 1786 zde byl založen spolek Havířské bratrstvo. V devadesátých letech 16. století však byly zatopeny a znovu vypuštěny. Dne 28. 7. 1893 se v dolech přestalo nadobro těžit. Roku 1901 se zde začala zpracovávat síra v pěti komorách a ve Slatiňanech ve čtyřech komorách olověných. Ročně se jí vytěžilo 32 000 metráků. Škola se v obci začala stavět v roce 1901 a v roce 1919 si mládež umínila, že se zde má postavit tělocvična. Tak i ta tu dodnes stojí. Tradičně se tu pořádá Velká cena Výsonína na chůdách, Pohádkový les, Vypalování draka a Lukavický kahan. A nakonec jsem se ještě dozvěděl, že Lukavice se jmenují podle toho, že tudy tekl potok jménem Lukavá.
V Lukavici se nacházela síra, a proto tu byla vystavěna chemická továrna. Síra byla připravována obdobnou cestou spočívající v tepelném zpracování pyritu. Postup byl: Z plochých kamenů byl zhotoven jakýsi kanál, na kameny se naházel pyrit, jak byl vytěžen, pokryl se štěrkem a nakonec zaházel pískem. V kanále se topilo dřívím. Ploché kameny se rozpálily a z pyritu na nich sublimovala síra ve formě par, které v obalené vrstvě písku chladly a kondenzovaly. Po zchladnutí celého „milíře“ byla sebrána svrchní vrstva písku se sírou, palicemi roztlučena a vodou proplachována. Surová síra se čistila přetavením. Je samozřejmé, že tato výroba byla značně neproduktivní a mnoho cenné suroviny přišlo nazmar. Surová síra se čistila přetavením. Tak se pracovalo do roku 1746. V dokumentech z roku 1631 se mluví o hutních budovách a pecích na pražení pyritu. Výroba síry byla v době třicetileté války hledaným artiklem pro výrobu střelného prachu. Od roku 1746 se začíná rozvíjet zdejší chemický průmysl. Byly instalovány na tehdejší dobu velmi moderní pece, které byly v provozu až do roku 1868. Vyrábělo se zde například: kyselina solná, kyselina dusičná, lučavka, zelená skalice, modrá skalice, kamenec, Glauberova sůl, ledek, sublimát, olověný cukr a superfosfát. Jako vedlejší produkt se zužitkovávaly druhotně vzniklé okry „lukavická hlinka“ a hydromuskovit, jehož se používalo na způsob mastku. Chemický závod by jedinečným podnikem tohoto druhu v celém Rakousku – Uhersku. Koncem padesítých let 19. století se podnik dostal do silného konkurenčního tlaku vůči rozvinutější oblasti západních Čech. A nemohl konkurovat ani obrovským španělským pyritovým dolům. Situace na trhu přiměla horní úřad racionalizovat výrobu kyseliny sírové. V roce 1858 instaloval pokusné zařízení k přímému zpracování pyritu, které skýtalo nadějné výsledky. V těchto experimentech bylo pokračováno různými typy pražících pecí. Produkce kyseliny sírové podstatně vzrostla a usnadnilo to rozhodnutí zaměřit se na výrobu hnojiv (superfosfátu). Přestože denní výroba 28 q kyseliny sírové nestačilo pokrýt spotřebu, byly postaveny nové kapacity. Fosforečné hnojivo se stalo nosným programem závodu, takže se sortiment zúžil pouze na kyselinu sírovou a superfosfát. Chemická výroba se stěhovala nejdříve do Slatiňan v roce 1880, kde byla takzvaná práškovna. Kyselina sírová se převážela z Lukavice. Poslední zařízení z lukavické chemičky, zahrnující pražící pece a olověné komory k výrobě kyseliny sírové, byly v roce 1905 rozebrány a přemístěny do Slatiňan a pak do Semtína a Rybitví. Chemická továrna byla zárodkem dnešního východočeského chemického průmyslu, jemuž dala byť nepřímo svůj základ. V období po druhé světové válce se v Československu mohutně rozvíjela těžba nerostných surovin a zvláště se hledaly pyrity, investovaly se miliardy korun na průzkum a těžbu. V letech 1951 – 1953 se prováděl i v Lukavici geologický průzkum, částečně otevřel Bartolomějskou šachtu, nové šachtice a vrty, nejen v obci, ale i v okolí. Při průzkumu v letech 1952 – 1953 byly staré důlní prostory zpřístupněny jen z malé části, značná část prvního patra v hloubce 23 metrů a nepatrná část patra třetího v hloubce 66 metrů. Spodnější patra dolů i Bartolomějská jáma pod úrovní 66 metrů zůstaly i nadále zatopeny kyselými vodami, v podstatě zředěnou kyselinou sírovou. Čerpadla byla po několikahodinovém provozu zničena. Materiálem z hald byly zaváženy staré písníky v okolí obce, nebo byly z větší části urovnány a zavezeny zeminou. Stavba školy, ve které se teď vyučuje, byla postavena v roce 1901 a v roce 2001 bylo oslaveno 100. výročí od založení. Nejvíc mě zaujala zpráva že na konci ledna 1910 onemocnělo několik dětí spálou. Nemoc měla tenkráte lehčí průběh. Nikdo nezemřel.
První zmínka o Výsoníně pochází z 16. století, kdy se naše obec nazývala Vejsonín a byla poddána Albrechtu Kerhatovi ze Strádovic patřící k panství Nasavrcko–seckému. Za doby Jana Adama z Auersbergu měli obyvatelé Vejsonina právo používat rozsáhlé lesy, louky, pastviny i rybníky Pařezný, Zaháj a Prostřední. Vejsonští občané postavili v roce 1867 ve vsi kříž, kolem kterého upravili čtyřhrannou zahrádku. V každém jejím rohu stojí lípa. Kříž byl vysvěcen první neděli v září. A od té doby se slaví posvícení. V roce 1910 bylo ve Vejsoníně 224 obyvatel. V roce 1912 se začal stavět železobetonový most přes řeku Chrudimku u mlýna Papírna. Naše vesnice se v roce 1920 oddělila od obce Velká Lukavice. Vznikla tak samosprávná obec Výsonín. Prvním starostou byl František Dlouhý. Výsonín měl 32 popisných čísel a 204 obyvatel. V roce 1924 byl založen sbor dobrovolných hasičů. V dubnu 1923 byl postaven obecní dům a požární zbrojnice.
První zmínka o Lukavici pohází z roku 1312. V období 14. a 15. století je jméno Lukavice spojeno s rodem Vladyků z Lukavice, který patřil mezi staročeské vladycké rody východních Čech. Užívali zcela mimořádného erbu, kterým byl modrý štít se stříbrným mořským psem. Ves drželi nejméně do roku 1494. Zpečetili stížný list proti upálení mistra Jana Husa, objevují se v řadách vojska Jiřího z Poděbrad při dobytí Prahy. První zpráva o lukavické tvrzi je z roku 1494, kdy jí Vladislav II. Jagelonský, daroval Čeňkovi Kunovi z Kunštátu. V roce 1529 připadla Janovským ze Soutic a byla připojena ke statku Orel společně s Kunčím, Radochlínem, Vížkami a Loučkami. V té době je tvrz uváděna již jako pustá a naposledy je zmiňována roku 1616. Lukavice i Lukavička byly součástí poměrně velkého panství. To se ovšem rozdrobilo roku 1589. Tím se takřka na sto let pomyslně rozdělily cesty Lukavice Velké a Malé.
Lukavice se poprvé připomíná v listině z roku 1312. Z roku 1318 pochází zmínka o Radslavovi z Lukavice. V období 14. a 15. století je jméno Lukavice spojeno s rodem vladyků z Lukavice. Ti se aktivně účastnili politického života země a ves drželi nejméně do roku 1494. První zprávy o nich máme ze 14. století: Jiří Lukavský z Lukavice (zemřel 1361) měl syny Heřmana a Haška. Lukavičtí Hašek, Jan starší, Jan mladší a Půta roku 1415 zpečetili stížný list proti upálení mistra Jana Husa, roku 1440 se Čáslavského sjezdu účastnili Jan, Jan Šilhavý a Hašek. Roku 1448 se Hašek a jeden z Janů objevuje v řadách vojska Jiřího z Poděbrad při dobytí Prahy. Lukavici držel ještě v letech 1484 a 1494 blíže neurčený Jan Lukavský, ale nedlouho poté ji prodal. První zpráva o lukavické tvrzi je z roku 1494, kdy jí Vladislav II. Jagelonský, který ji získal od Kateřiny z Adršpachu, daroval spolu s dvorem, obcí Velká Lukavice a dalšími šesti vesnicemi Čeňkovi Kunovi z Kunštátu. Roku 1509, když už tvrz patřila Janu Janovskému ze Soutic, který ji připojil ke svému žumbereckému panství, přepadl tvrz a celé panství zemský škůdce Jiří Býchorský. Lukavickou tvrz vypálil a při požáru zahynulo 9 lidí. Tvrz však byla nejspíš brzy obnovena, protože při prodeji žumbereckého panství roku 1510 Mikuláši Trčkovi z Lípy není zmínka o jejím poškození. V držení Trčků ztrácí tvrz na významu, jelikož přestala sloužit jako centrum samostatného statku a rychle pustla. V roce 1529 připadla Janovským ze Soutic a byla připojena ke statku Orel společně s Kunčím, Radochlínem, Vížkami a Loučkami. V té době je tvrz uváděna již jako pustá a naposledy je zmiňována roku 1616. Po Alšově smrti 1552 převzal orelské zboží jeho mladší syn Jan Janovský, který dosáhl úřadu krajského hejtmana. Zemřel v roce 1574 na tuberkulózu, pozůstalé Janovy sestry prodaly orelské zboží svému švagru Janu Kekulovi ze Stradonic, ten rozšířil statky o zboží strádovské a nasavrcké (1585), takže Lukavice i Lukavička byly součástí poměrně velkého panství. To se ovšem rozdrobilo po Kekulově smrti roku 1589. Nejstarší Kekulova dcera Anna, manželka Jindřicha Kunaty Dobřenského, musela jako věno vydat své mladší sestře Barboře Lukavici, Kunčí a část Orle. Tím se takřka na sto let pomyslně rozdělily cesty Lukavice Velké a Malé.
První zmínka o Lukavici pochází z roku 1312. V období 14. a 15. století je jméno Lukavice spojeno s rodem Vladyků z Lukavice. Panovníci, o kterých se zmiňuje kronika Lukavice (uložená v trezoru v Zámrsku) je tak zvaný Vladycký rod, který patřil mezi staročeské vladycké rody východních Čech. Užívali zcela mimořádného erbu, kterým byl modrý štít se stříbrným mořským psem. Figura mořského psa (canis marinus) patří mezi nadpřirozené heraldické figury - monstra.
Původní tvrz se rozprostírala na ostrohu nad potokem Holetínkou jihovýchodně od Lukavice. Ostroh spadá na třech stranách strmě do údolí potoka a jen na západě je v úrovni okolního terénu. Dodnes je toto místo nazýváno Hrádek. Hrádek je okrouhlý a je obklopen valem a příkopem. Na západní straně je dvojitý příkop a val. Zbytky zdiva se nepodařilo nalézt. Pro značnou rozlohu Hrádku nelze ani vyloučit, že v těchto místech mohlo být opevnění podstatně starší. Je možné, že tuto tvrz později nahradila jiná, která stála ve vsi Velká Lukavice v místě zvaném Na hrádku. Původní vladycký rod, který se připomíná v držení Lukavice na počátku 14. století, patřil mezi staročeské vladycké rody východních Čech. Užívali zcela mimořádného erbu, kterým byl modrý štít se stříbrným mořským psem. Figura mořského psa patří mezi nadpřirozené heraldické figury – monstra. Jde o mořské zvíře s psí hlavou, projevující velkou agresivitu, vydává zvláštní zvuk pomocí foukání. Lze ho velmi obtížně ulovit a zabít. Dnes je mořský pes součástí znaku obce Lukavice.
Na Žumberku máme zříceninu hradu. Hrad byl postaven ve 13. století, jeho původní jméno bylo Sonnenberg. Nejstarším známým majitelem byl vladyka Pilunk, hrad byl naposledy obydlen v letech 1760 – 1770 lékařem Devotym, od té doby pustl a nyní je z něho zřícenina.
První zmínka o Bítovanech je datována k roku 1347. V roce 1344, za panování Karla IV. bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Jemu jsou podřízena v roce 1344 nově založená biskupství litomyšlské a olomoucké. A rokem 1349 začíná historie kostela v Bítovanech i Bítovan samotných. Na věži kostela byly v minulosti původně tři zvony. Do dnešních dnů se dochoval jen jeden a nese jméno Jan Nepomucký. Jako nejstarší držitel statku bítovanského se uvádí Mstislav Rakušic z Bítovan z rodu Lukavských roku 1361. Připomínán je v pamětech kláštera vilémského. Rod Lukavských používal ve svém erbu psí hlavy a rybí ocas. Roku 1415 byly Bítovany v držení Albrechta z Bítovan. Ten podpořil stížný dopis do Kostnice, dějiště kostnického koncilu a místa upálení Jana Husa. V roce 1438 jsou Bítovany ve vlastnictví Aleše z Bítovan – tomu patřil i Strádov, Přestavlky a Zájezdec. Dalším vlastníkem je v roce 1449 Blech z Bítovan, příznivec Jiřího z Poděbrad. Na začátku 16. století vlastnil Bítovany vladycký rod Závišů z Osenice. V druhé polovině 16. století dochází k rozdělení Bítovan. Jednu polovinu vlastnil Jan starší Záviš z Osenice, který svoje statky rozšířil roku 1569 o dvůr a ves Seslávky i s dílem vsi Rosice. Jeho náhrobní kámen je zazděn na severní straně kostela svatého Bartoloměje v Bítovanech. Druhý díl, ke kterému mimo tvrz patřilo i půl kostela a polovina patronátu nad kostelem, zřejmě patřil Janu mladšímu z Osenice, který roku 1590 zemřel. Po jeho smrti spravovala majetek za nezletilého syna z prvního manželství vdova Johanka z Voděrad. V roce 1595 po vyplacení nevlastní matky, se ujal vlastnických práv Hynek Bernard Záviš. V roce 1607 prodal tvrz i s dvorem Václavu Ostroměřskému z Rokytníka. Znakem Ostroměřských byla stříbrná pravice, chráněna brněním, držící stříbrnou širočinu v červeném štítě. Bítovany byly rodově rozděleny do dvou polovin. Menší polovina patřila Ostroměřským a druhá patřila k Přestavlkům. Středem byl kostel svatého Bartoloměje.
Hrad Žumberk stojí na vysokém kopci nad řekou Holetínkou. První zmínky o hradu pocházejí z roku 1318. Původní jméno hradu je Sonnenberg a z jeho německého jména lze usoudit, že vznikl na konci 13. století. Během staletí často střídal majitele. Počátkem 17. století začal chátrat. Poslední obyvatelé ho opustili v letech 1760 – 1770, pak se stal zříceninou. Zhruba pětiboké jádro hradu obíhala hradba, pravděpodobně se vstupem z hlavní věže. Palác, který byl hlavní obytnou i obrannou budovou stojí na zadní, nejvíce chráněné straně. V současnosti jsou zachovány zbytky hradního paláce a věže. Předhradí bylo v novověku zcela zastavěno budovami hospodářského dvora. Zříceniny hradu jsou volně přístupné. Obec Žumberk vznikla v těsné blízkosti hradu a od roku 1487 je uváděna jako městečko nebo městys. Sto metrů od hradních zdí stojí kostel Všech Svatých, který byl původně gotický, ale v roce 1880 byl přestavěn. U kostela je zvonice s dřevěným patrem a barokní socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1772. Jméno sochaře není známo. Nápisy na odstavci jsou latinské.
Hrad Strádov stával na skalnatém ostrohu nad údolím řeky Chrudimky. První zpráva o hradu je z roku 1374, kdy ho vlastnil Jaroš Lacenbok ze Strádova jako patron kostela a kláštera na Práčově, který leží proti hradu na levém břehu Chrudimky. Na severní a západní straně byl hrad chráněn strmým svahem. Na jihovýchodě muselo být vybudováno silnější umělé opevnění. V roce 1383 se stal majitelem Jarošův syn Jindřich. Za jeho vlády na jaře 1421 husitská vojska dobyla klášter, a tak husité ovládli Strádov a pobořili ho. Další zpráva je z roku 1438, kdy hrad odkoupil spolu s městečkem Nasavrky Jan Bleha z Lipky. Pustý hrad v roce 1457 připadl králi Vladislavovi. Hrad nebyl nikdy obnoven. Panství se v polovině 15. století přesunulo do Nasavrk. V druhé polovině 18. století byla v okolí zpustlého hradu zřízena rozsáhlá obora. Hrad byl neveliký, měl zhruba sedmiúhelníkový půdorys. Z hradeb se dochovala část obloukové hradby na severní straně. Dále se zachovala část čelní budovy. Ze zadní budovy (směrem k řece) se dochovaly pouze terénní nerovnosti. Z jižní strany je příkop, přes který vedl padací most. Jihozápadně od hradu bylo rozsáhlé předhradí, opevněné hradbou, branskou věží a příkopem. U věže stála čtverhranná budova. Dále zde byly konírny, stáje, hospodářská stavení a ubytování čeledínů. Do součastné doby se zachovaly z předhradí pouze zbytky studně a sklepení a část zdi hradní věže.