Pátrání – socialismus

Táta: Můj taťka bydlel v Pardubicích. Měli televizi a rádio. V Pardubicích ho to nebavilo, protože tam neměl co dělat. Někdy si někam zajel na kole, ale jinak byl doma – četl, skládal si něco z papíru a maloval. Nejvíce se těšil na víkend, protože v pátek po obědě jeli vlakem do Chrudimi za babičkou. Tam měl pořád co dělat. Nejvíce chodil s kamarádem do lesa, stavět bunkry nebo si hrát na vojáky. Vždy v neděli večer se rozloučili s babičkou a jeli zpátky do Pardubic.

Mamka: Moje mamka v mých letech žila v Horní Brusnici u Dvora Králové. Žila v bytovce, kde měla spoustu kamarádů. Chodila do školy do místní málotřídky, později do blízkého města. Mamka se snažila dobře plnit své školní povinnosti, ráda pomáhala v domácnosti, na zahrádce a také se starala o svoji maličkou sestru. Chodila do tanečního a výtvarného kroužku. Skoro každý víkend trávila u babičky, kde rodiče začínali stavět nový dům, kam se v mamčiných čtrnácti letech přestěhovali. U babičky bývala ráda – hrávala si s partou bratranců a sestřenic.

Babička a děda: Když bylo babičce a dědovi jedenáct let, byla polovina 50. let 20. století. Oba dva se narodili ve starých selských rodinách, děda u Dvora Králové a babička ve Starém Bydžově. Každodenní pomáhání na poli i u zvířat bylo samozřejmostí. Z té doby pochází dědova láska ke koním, které dodnes chová ve svém hřebčíně. Babička se také starala o svého mladšího bratra, děda rád rošťačil se svými čtyřmi sourozenci a kamarády. Oba chodili do málotřídky a děda musel od šesté třídy šlapat pět kilometrů do školy a zpátky. Konec 50. let byl pro obě rodiny náročným vstupem do JZD, pracovali za moc málo peněz. Děda s babičkou museli pracovat v zemědělství, i když babička chtěla být učitelka. Oba časem vystudovali zemědělskou školu a děda i vysokou školu.

Janek Špás

Život za socialismu

Babička: Moje babička se narodila v Pardubicích. Když byla malá, byly banány a pomeranče jen na Vánoce. Hraček nebylo mnoho. Měla doma rozhlas po drátě. Měla čtyři sourozence, ona z nich byla nejstarší, a proto musela hodně pomáhat mamince. Například chodit do prádelny či umývat nádobí. Jezdila hodně na tábory. Místo limonád měli šuměnky, to byly tři druhy žlutá, oranžová a červená. Nejvíc hráli hliněnky. Chodila do školy šest dní v týdnu a nebyly žádné kroužky.

Děda: Narodil se ve Svojšicích. V sobotu a v neděli jezdil na Pionýru zmrzlinář a rozvážel zmrzlinu, nebo když měl řidič z ČSAD volno, tak je vozil za pár korun na výlety. Tehdy nebyly počítače a všelijaká takováhle technika, děti k sobě měly blíž. Protože měli pole, děda často objevoval na stole cedulku se zprávou například: „Oběd máš v troubě, až se najíš, přijď pomáhat na pole.“ V létě chodili k řece. Na Vánoce dostával oblečení. První kolo dostal v patnácti. Chodil ministrovat do kostela a když ho pan farář jednou poslal pro svačinu, místo svačiny koupil sto lízátek.

Mamka: Narodila se v Chrudimi a bydlela v Rozhovicích. Chodila do pionýra, kde pomáhala s jiskřičkami. V jedenácti letech se už učila jezdit na motorce. Jezdila na pionýrské tábory. Učila se hrát na kytaru. Měli auto Dacii bílou, ale nepamatuje si to přesně, protože často měnili auta. Měla psy Míšu a Čertici. Dále měla sedm koček. Chodila hodně ke koňům nebo do kina. Taká často spala venku ve stanu. Jezdila se koupat do Čepí nebo do Jezbořic na kole. Často chodila pěšky.

Táta: Táta nechodil do pionýra, protože se tam neměl jak dostat, a proto měl často ve škole problémy. Doma již měli černobílou televizi. Za jeho doby už bylo více hraček a měl promítačku. Chodil do šachů a do rybářského kroužku. Musel pomáhat na poli a od dědy dostával 5 Kč za jeden okopaný řádek. Měl již koloběžku, trojkolku, proti babičce a dědovi měl už lepší život a bylo více možností.

Daniela Málková

Život za socialismu

Babička: Babička pochází ze Severní Moravy v pohraničí. Dětství měla chudé, ale přesto veselé. Pochází ze sedmi sourozenců a jako třetí nejstarší se musela o všechny starat. Neměli televizi, ale hrozně rádi poslouchali vyprávění sousedů, kteří se scházeli na večerní sedánky. Neměli vodovod, a tak chodili pro vodu ke studni, neměli auto, všude chodili pěšky nebo jezdili autobusem. O Vánocích měli chudý stromeček, ale přesto hezký. Strojili ho ořechy, jablky, cukrem a slaměnými ozdobičkami. I když toho nebylo moc, babička na své dětství ráda vzpomíná.

Dědeček: Děda se narodil v Lukavici v zemědělské rodině. Když byl starší, musel pomáhat na poli a s hospodářstvím. Také neměli vodovod a vodu brali ze studně. Neměli auto, hodně jezdili na kole. Děda rád vzpomíná, jak se dralo peří a oni jako děti poslouchali vyprávění sousedů. Vánoce pro něj byly svátkem, kdy u stromečku zpívali koledy a rozbalovali dárky. I když jich nebylo moc a byly obyčejné, jako například punčocháče, kalhoty, ponožky a knížka, měl z nich radost.

Maminka: Mamka bydlí v Lukavici a když byla malá, měla se už trochu lépe. Její rodiče měli černobílou televizi, auto Škoda 110, měli už koupelnu a sociální zařízení doma. O Vánocích dostávali pod stromeček hračky, knížky, hry a nejvíce se těšili na banány a pomeranče, které její rodiče vystáli ve frontě. V té době se dalo tohle ovoce sehnat jen na Vánoce.

Tatínek: Taťka bydlel v Proseči, žil se svou matkou u jeho dědy a babičky, kteří měli soukromé hospodářství, a proto vždy po škole musel pomáhat na poli a s různými zemědělskými pracemi. Měli také černobílou televizi, na kterou se koukali vždy po práci, později měli i auto. Chodil s kamarády hrát fotbal a v létě se chodili koupat. Vodovod měli, a tak nemuseli chodit pro vodu ke studni.

Patrik Zástěra

2. světová válka

V roce 1939 se mi v Československu žilo špatně, protože začala 2. světová válka. Matka mi řekla, abych utekla se sestrou do Francie. Moje sestra už byla starší než já. Útěk nám trval celý měsíc. Rozhodla jsem se, že se sestrou půjdeme na pilotní výcvik. Když jsme doputovali do Anglie, přihlásili jsme se jako každý Čech do armády. Po roce jsme i my dívky byly zařazeny na letiště k pilotům. Dobře jsme se všechno naučily a protože vznikal oddíl československých pilotů, byla jsem k nim zařazená. Po dalším roce jsme byly překvapené, že stále ještě žijeme. Hodně mých kamarádů Němci sestřelili. To už končila bitva o Anglii, protože Hitler už neměl téměř žádná letadla a my jsme stále létali nad Německo. Když v roce 1945 válka skončila, řekli jsme si, že v Anglii zůstaneme se svojí rodinou. Našli jsme si práci a zábavu.

Tereza Milčinská

Já v druhé světové válce

Narodil jsem v malebné vesničce roku 1907. Často jsem chodíval za svým starším kamarádem, který byl pilot. Protože toho věděl o letadlech hodně a já jsem měl velkou zálibu ve všem, co se létání týká, tak mě to všechno učil a vysvětloval. Mým velkým přáním bylo vzlétnout někdy k nebesům jako on. Jednoho dne mi splnil mé přání a vzal mě s sebou do letadla, kde mi všechno názorně ukázal a vysvětlil, jak letadlo vzlétne. Hrozně jsem toužil se s ním proletět. I tohle přání se mi později splnilo. V tu chvíli jsem už byl přesvědčen, že chci být pilotem. Ve svých pětadvaceti letech jsem dostudoval leteckou školu a skutečně se jím stal. Nastává rok 1939 a začíná druhá světová válka. Jako zkušeného pilota mě povolali do armády. Ovšem německá vojska obsadila Československo. Já jsem utekl přes hranice a postupně se dostal do Francie a do Velké Británie. Zde jsem vstoupil do československé jednotky v Royal Air Force. Prošel jsem výcvikem a začal jsem bojovat jako součást britských sil v bitvě o Anglii. Přestože vojska spojenců byla v Evropě poražena, nepodařilo se Hitlerovi získat převahu ve vzduchu, v letecké bitvě o Británii, ve které jsme po těžkých bojích zvítězili. Po skončení bojů jsem byl rád, že jsem toto hrozné peklo přežil bez vážného zranění.

Patrik Zástěra

Já v druhé světové válce

Narodil jsem se v Praze roku 1915, kde jsem bydlel v malém domku u letiště. Tatínek pracoval na letišti a já jsem tam rád chodil, a tak to nemohlo dopadnout jinak, než že se ze mě stal letec. Když Hitler obsazoval naše území a naše armáda musela složit zbraně, společně jsem se dvěma kamarády piloty utekl do Anglie. Tam jsme se dostali k RAF, prošli jsem výcvikem a stali se piloty britské bombardovací perutě. Byli jsme vysíláni bombardovat strategická místa německé armády, například továrnu Renault, nádraží v Římě, Hamburk, Drážďany a spoustu dalších továren. Také v noci na 17. dubna 1943 jsem byl přidělen se svým bombardérem k útoku na Mannheim a Škodovy závody v Plzni a se mnou dalších 466 letounů. Při tomto náletu jsme přišli o 53 bombardérů. Po každém takovémto náletu se málokdy stalo, že jsme se vrátili všichni. Na ubikacích nám bylo vždy smutno, když některá z postelí našich kamarádů zůstala prázdná. Netrvalo dlouho a jejich místa zaplnili nový piloti a tak to chodilo až do konce války. Po kapitulaci Německa v roce 1945 jsem byl šťasten, když jsem mohl přistát na kbelském letišti v Praze se svým letadlem.

David Remeš

Já jako partyzán

Narodil jsem se v Brušperku u Ostravy. Žil jsem s mámou až do mých 24 let, kdy do Čech vtrhli Němci a začala druhá světová válka. Můj kamarád Jarda se rozhodl, že se stane partyzánem. Pak začal přemlouvat i mě. Já jsem se dlouho bál, ale nakonec jsem šel. Dali mi kulomet špagin a začali jsme dělat Němcům škody. Jednou jsme vyrazili odbouchnout německý vlak. Vše probíhalo hladce, když vtom jeden kamarád zakřičel: „Pozor! Němci!“ a ukazoval na Němce, kteří utíkají k nám. Všichni jsme se rozprchli a já jsem se schoval na stromě. Když kolem mě procházeli Němci, skoro jsem ani nedýchal. Čekal jsem celý den a v noci jsem slezl. Vydal jsem se k našemu táboru. Tam bylo vše spálené, rozbité a vykradené. Leželo tam několik mrtvých Němců a nějací mí kamarádi, se zbraní v ruce – bojovali do posledního dechu. Ze třiceti dvou nás zbylo jen třináct. Ti, co jsme přežili, jsme dále škodili Němcům. Přežili jsme jen díky Rusům, kteří nám letecky shazovali jídlo a zbraně. Když Rusové konečně dorazili, bojovali jsme spolu s nimi proti Němcům až do konce války. Po válce jsem se přestěhoval do Hradce Králové, kde jsem si založil rodinu a spokojeně žil.

Janek Špás

2. světová válka

Píše se rok 1939 a v Československu je mi velmi špatně, protože začíná druhá světová válka. Rozhodla jsem se, že se uteču na západ do Francie. Protože jsem prodělala pilotní výcvik, chtěla bych vstoupit k Royal Air Force a bojovat proti Němcům. Útěk mi trval celý měsíc. Když jsem konečně doputovala do výcvikového střediska v Anglii, poslali mě na výcvik. Po roce jsem byla plně vycvičená a protože začal vznikat oddíl československých pilotů, byla jsem k nim zařazená. Dostala jsem vlastní bojové stíhací letadlo, které se mi velmi líbilo. Po dalším roce bojových operací jsem nevěřila, že vůbec ještě žiju. Mnoho mých kamarádů Němci sestřelili. Na jeden den svého života asi nikdy nezapomenu. Sestřelili mě. Ale já jsem naštěstí stihla vyskočit s padákem. Jenže jsem si při seskoku zlomila nohu. Hned mě odvezli do nemocnice, kde jsem se podrobila několika operacím. Teprve po půl roce jsem mohla začít znovu létat. To už skončila bitva o Anglii a my jsme létali spolu s bombardéry nad Německo. Zde jsme nepříteli působili značné škody. Když v roce 1945 válka skončila, vrátila jsem se do Československa. Tady se ale víc a víc ujímali moci komunisté. Proto jsem se znovu odstěhovala do Anglie, kde jsem si našla práci. Myslím, že zde zůstanu již do konce svého života.

Daniela Málková

Život v Československu

Pracoval jsem na přehradě jako hlavní technik. Když nám končila směna, šli jsme s kamarády do hospody na panáka a já pak domů se vyspat. Ráno jdu nakoupit, abych měl svačinu na večer do přehrady. Odpoledne chodím po městě a přemýšlím o přehradě. Navečer jdu o deset minut dříve, abych se stihl převléknout do montérek. Poté přišli kamarádi a šli jsme se střídat. Najednou se ozval alarm, to se uvolnila jedna z turbín. Všichni spěchali ji opravit, ale turbína se rozbila tak hodně, že probourala zeď. Jenom jsme všichni vykoukli ven a zavolali jsme zedníky, aby to zaspárovali. Ale jak ta turbina nadělala tolik škody, protrhla se i hráz a mě jediného voda smetla dolů po hrázi. Probral jsem se až v nějaké farmě čtyři kilometry od přehrady. Ošetřili mě lékaři a já jsem tam s lidmi z farmy žil pár dní. Spatřil jsem krásnou přírodu. Rozhodl jsem se tady zůstat a pomáhat jim.

Stanislav Zach

Život v Československu

Narodil jsem se v Pardubicích roku 1898. Bylo mi dvacet let, když skončila válka a bylo vyhlášeno samostatné Československo. Píše se rok 1919 a já pracuji v továrně na potraviny. Tam jsem se seznámil se svým kamarádem Patrikem, který byl o dva roky starší než já. Pracoval jsem osm hodin denně, pět dní v týdnu. Po práci jsem si zašel někdy do biografu a hodně jsem si četl. Rodinu jsem neměl. V roce 1930 nastala hospodářská krize, a tak mě vyhodili z práce. Neměl jsem ani práci, ani peníze, proto jsem si nějakou práci sháněl. Dlouho jsem ji nemohl najít, ale pak jsem začal pracovat jako prodavač. Nevydělával jsem si sice moc, ale byl jsem rád i za to. Potom jsem si sehnal práci, kterou jsem měl předtím. Poznal jsem i svou budoucí manželku Emu a žil jsem si šťastný život.

Janek Špás

Život v Československu

Narodil jsem se v Lukavici v roce 1891. Když v roce 1914 vypukla válka, přidal jsem se k legionářům. Po jejím skončení byla vyhlášena samostatná Československá republika. V té době mi bylo 27 let. Jakmile jsem dovršil věku 32 let, přestěhoval jsem se do Zlína. Tam jsem začal pracovat v Baťově továrně, kde se vyráběly boty. Pan továrník se o své dělníky dobře staral, dával nám dobrou mzdu a dokonce dal postavit dům, ve kterém jsme bydleli. Po osmihodinové práci jsem občas chodil s kamarády do kina, do divadla a do místních hospůdek. V domě jsme měli i rádio, které jsme poslouchali dost často. Musel jsem pracovat šest dní v týdnu, protože v sobotu se pracovalo taky. V Baťově továrně jsem pracoval až do začátku druhé světové války.

David Remeš

Život v Československu

Já se jmenuji Patrik a narodil jsem se 15. května roku 1898 v okolí Pardubic. Píše se rok 1918 a mně je dvacet let. 28. října se Československo stává samostatné a o dva dny později, tedy 30. října, končí 1. světová válka a já si začínám hledat práci. Vzali mně do továrny, kde jsem spolu s ostatními vyráběl potraviny. Práce to je těžká, ale jsou za ni peníze. Pracujeme šest dní v týdnu, osm hodin denně, a po práci se někdy zajdeme pobavit do kina a divadla. Doma u své rodiny, ke které dojíždím denně, protože to mám blízko do práce, někdy poslouchám rádio a také čtu knihy Karla Čapka. Ale najednou si lidé začínají pěstovat jídlo doma a už si ho nekupují v obchodech. V roce 1930 začíná hospodářská krize, což bylo pro nás nepříjemné, protože nás vyhodili z práce. Proto jsem si musel začít hledat novou práci. Najednou se začaly stavět přehrady, aby vyrobily dostatek elektřiny a tím urychlily práci v továrnách. Stal jsem se jedním z dělníků a začal jsem stavět přehrady. Když už jich bylo moc, našel jsem si práci v továrně na automobily a tam už jsem zůstal.

Patrik Zástěra

Můj život v Československu

Bydlím ve Zlíně, kde pracuji v Baťových závodech jako dělnice. Vyrábějí se zde boty známé po celém světě. Baťovy závody vyrostly z malé ševcovské dílny. Majitel firmy Tomáš Baťa zaváděl ve firmě pásovou výrobu, která zvýšila produkci. Dostáváme vysoké platy a jsou pro nás stavěny moderní rodinné domky. Po práci jezdím třeba do Osvobozeného divadla, kde hrají Jiří Voskovec a Jan Werich. V neděli většinou vyrážím do přírody. Ve výletní restauraci si obvykle dávám levný oběd. Dovolenou trávím buď u příbuzných na venkově nebo si na pár dnů zajedu do levného penzionu. Když můj otec v roce 1925 zemřel, zdědila jsem po něm statek na venkově a přestěhovala jsem se tam. Začínala jsem velmi špatně, protože na statku po otci zůstaly pouze dvě krávy a nějaké slepice a jeden kohout. Musela jsem kvůli práci dojíždět do Zlína. Na obnovu statku a zaplacení dluhů jsem si vydělávala prodáváním vajec a mléka. Také pronajímám kousek pole, co patřil ke statku. Za plat většinou kupuji potraviny a jídlo pro zvířata a i prohlídky u veterináře. Pak se mi povedlo obnovit statek úplně. Chovala jsem mnohem víc zvířat. Starat se o ně mi pomáhala moje sestra, která se ke mně na statek nastěhovala. Po roce jsem přestala jezdit do Zlína do Baťových závodů a začala jsem se starat jen o statek. Ale strachovala jsem se o sebe i o svůj majetek, protože nám hrozilo velké nebezpečí ze sousedního Německa, kde se v roce 1933 k moci dostali fašisté v čele s Adolfem Hitlerem.

Daniela Málková

Můj život v Československu

Bydlím v Praze se svojí rodinou – mamkou, taťkou, sestrou a bratrem. Když jsem dosáhla devatenácti let, začala jsem si shánět práci. Na to, abych ji sehnala, jsem musela vědět, co bych chtěla dělat a co umím. Netrvalo moc dlouho a začala jsem pracovat jako švadlena. Dařilo se mi a zanedlouho jsem měla v Praze svůj vlastní salón. Dala jsem do novin inzerát, že kdo by chtěl dělat švadlenu, může se přihlásit. Na místa švadlen nastoupil dostatek lidí, tak jsem svou firmu rozšířila. Většinou k nám chodily ženy podnikatelů, které dobře platily, takže jsem se měla dobře. Každý den, včetně soboty, jsem pracovala devět hodin. Poté jsem se vracela domů. Cestou jsem nakoupila, nebo se stavila za kamarádkami. Moje práce je moc náročná, a proto nemůžu často chodit do baru nebo do kina. Když mám čas, jezdím vlakem za svojí babičkou, která mě vždy u sebe doma vítá.

Iveta Mrowietzová

Můj život v Československu

Bydlím v Praze se svojí rodinou. Od mých patnácti let jsem vyrůstala se sestřičkou. V osmnácti letech jsem pracovala jako služebná, ale potom jsem se odstěhovala do Zlína. Tam od devatenácti let pracuji v Baťových závodech jako dělnice. Dostávám vysoký plat. Stavějí pro nás rodinné domy. Chodím pracovat od šesti ráno, domů přicházím v pět večer. Jsem unavená a zmatená. Když jsem dnes chtěla jít spát, přišel pan ředitel a řekl, že jsem dobrá. Chtěl mě dát do jiné práce, ale já řekla ne! Poté přišla jedna dělnice, která se mnou pracuje. Taky jí pan ředitel řekl, že ji chce dát pryč, ale i ona řekla, že nechce. Jmenuje se Hanča. V Baťových závodech pracuji ráda. Často po práci chodím do divadla. S Hančou taky navštěvujeme bary. Momentálně chodím s Markem. Myslím si, že je to kluk mých snů. Společně tančíme a já bych si ho chtěla vzít a mít s ním alespoň deset dětí. Je totiž moc hezký.

Tereza Milčinská

Život v zemi za první světové války

Než začala první světová válka (která vypukla po atentátu na následníka trůnu císaře Ferdinanda d´ Este), narodila jsem se v Praze. Začátkem 20. století se Rakousko – Uhersko snažilo získat nová území nad Balkánském poloostrově. V červnu 1914 přicestoval do Sarajeva na trůn Ferdinand d´ Este. Můj tatínek a děda šli bojovat do 1. světové války. S maminkou jsme vařili často polévku, byli jsme totiž chudí. Potom jsme se odstěhovali do Chrudimi. Tam jsme bydleli s babičkou a dědou. Tady se narodila moje sestřička. Když přišli muži z vojny domů, zjistili jsme, že ve válce zahynulo 500 147 mužů a 147 854 žen s dětmi. Jednou jsem šla ven a tam jsem potkala mého strýce, který měl zlomenou nohu. Vyprávěl mi, že se jim narodila dcera Anna. Hned jsme se skamarádili. Měla ještě bratra. Můj tatínek, když bojoval na frontě, našel zde zatoulané koťátko. Přinesl ho domů. Já jsem mu dala jméno Mour.

Tereza Milčinská

Já v první světové válce

Narodila jsem se v Olomouci. Začátkem 20. století se Rakousko – Uhersko snažilo získat nová území na Balkánském poloostrově. V červnu 1914 přicestoval do Sarajeva na trůn Ferdinand d´ Este. Můj děda, tatínek a starší bratr museli jít bojovat do války. S maminkou jsme vařili jen skromná jídla, protože jsme měli málo peněz. Po nějaké době jsme se odstěhovali do Ostravy. Tam jsme měli babičku a k ní jsme se přestěhovali. Domek byl u lesa, a proto jsem mohla chodit se svou sestrou na houby. Když se vrátili z války všichni z naší rodiny, byli jsme moc rádi. Žili jsme si o něco lépe a hodně jsme si pomáhali se sourozenci i mamince.

Iveta Mrowietzová

Já v první světové válce

Narodil jsem se v malé francouzské vesničce roku 1890. V roce 1914 jsem nastoupil do armády a šel bránit vlast, neboť vypukla první světová válka. Zúčastnil jsem se bojů na Sommě a u Verdunu. V obou případech to byla bojiště plná strádání, bolesti a hrůzy. Spousta mých kamarádů tam padla v boji. Byli jsme schovaní v zákopech, špinaví a hladoví. Nepřítel ostřeloval naše pozice a my mu to opláceli stejnou měrou. Moje zbraně byla puška, bodák a maska. Byli jsme několik měsíců v zákopech plných bláta a krys. Do týlu k odpočinku jsme se dostali jen výjimečně nebo když byl voják zraněn či mrtev. V této válce byl použit poprvé tank a bojový plyn. Letadla našich průzkumníků i letadla nepřítele nám létala nad hlavami. Občas nějaké nepřátelské letadlo shodilo bombu na naše pozice. V té době se letadla teprve začala využívat pro válečné účely. Byl jsem v této válce od jejího vypuknutí, až do jejího konce. Z toho jsem byl dvakrát raněn. Po válce jsem se vrátil domů a věnoval jsem se vinicím, které mi přenechal můj děda.

David Remeš

Život v zemi za první světové války

Než začala první světová válka (která vypukla po atentátu na následníka trůnu císaře Ferdinand d´Este), bydleli jsme s babičkou a dědou v Praze. Táta s dědou pracovali na nádraží. Vozili například na nákladních vozech palivo (uhlí), suroviny, potraviny nebo i komunální odpad. Pak těsně před první světovou válkou jsme se přestěhovali do České Skalice, kde žilo v roce 1910 přesně 3 297 obyvatel. Ve městě tehdy bylo 829 rodin, z toho bylo 1 238 mužů a 1 437 žen. Když jsme se přestěhovali, tak tátu, dědu a mé dva starší bratry naverbovali na vojnu. Já jsem se skamarádila s Dorotou, která bydlela vedle nás. Její máma měla menší pekárnu. My s Dorotou jsme pomáhali ve zdejším krámku. Donášeli jsme do domů nákupy, které si lidé objednali. Po práci jsem většinou hlídala mladší sourozence - dvouletou sestru Annu a pětiletého Vojtu. Ostatní sourozenci (Božena, Jaroslav, Anežka a Lucie) většinou lítali s ostatními dětmi venku a vraceli se domů jen na oběd, takže jsem se o ně nemusela moc starat. Pak se k nám zatoulalo kotě. Pojmenovala jsem ho Ťapička a nechala jsem si ho. Bylo celé černé, jenom někde mělo bílý flek. Na konci války se táta s dědou a mými bratry vrátili domů.

Daniela Málková

Já ve válce

Bylo mi asi 23 let, když mne naverbovali do války za Rakousko-Uhersko. Se zbraněmi jsem trochu zacházet uměl, protože jsem byl chvíli na vojně. Poslali mě bojovat proti Francouzům. Dostal jsem pušku Repetier Gewehr M95. Už od začátku jsem nechtěl bojovat za Rakousko-Uhersko, a tak jsem začal uvažovat o tom, že bych se stal legionářem. Můj kamarád Vojta se mnou byl v pluku. Protože on umí udržet tajemství, řekl jsem mu o tom. On odpověděl, že o tom už také uvažoval a že by šel se mnou. Asi o měsíc později, v noci, jsme vyběhli ze zákopů a utíkali pryč. Už jsme si mysleli, že nás nikdo nespatřil, když vtom se ozvala rána a Vojta měl kulku ve stehně. Víc ran nás naštěstí netrefilo. Po pár hodinách chůze, belhání i utíkání jsme se konečně zastavili a oddychli si. Našli jsme si vhodné místo na spaní a usnuli jsme. Další den jsme dorazili k Francouzům. Tam nás uvítali a dali nám jejich výbavu. Hodně bitev jsme ještě s Francouzi zažili a v jedné bohužel padl i můj kamarád. Nakonec byl přece jen konec té hrozné války a já jsem se nadšeně vracel domů. Dojel jsem, když už bylo vyhlášeno samostatné Československo.

Janek Špás

Můj život v první světové válce

Psal se rok 1914. Byla válka. Maminky s malými dětmi jsou doma a tátové a starší synové rukovali na frontu. Tento den je zima a hustě prší. V zákopu plném bahna a kamení čekáme na povel ke střelbě. Z dálky jsou slyšet letadla a střelbu. Hladoví, zmrzlí a špinaví ležíme maskovaní větvemi za keři. S kamarádem si vyprávíme historky ze školy. V tom přišel povel „PAL!“ Nepřítel se přiblížil. Zdá se to být nekonečné. Byli to Rusové. Po dlouhé, nekonečné střelbě pušek, děl a granátů se náhle rozlehlo krajinou ticho. Zůstalo tu několik mrtvých a raněných. Potraviny a léky jsou drahé a je jich nedostatek. Po dlouhých třech letech, v roce 1917, se za pomoci mladých spolupracovníků Beneše a Štefánika dosáhlo možnosti založení československých jednotek ve Francii a Itálii. V Rusku se začaly budovat legie a 28.10.1918 se stal československý stát skutečností.

Stanislav Zach

1. světová válka

Tento příběh je skutečná událost z první světové války. Pojednává o dvou bratrech, kteří byli strýci mého dědy. 28. července 1914 vypukla první světová válka a čeští vojáci byli povoláni do zbraně. Starší Josef, kterému bylo dvacet let, narukoval do války a musel bojovat za Rakousko-Uhersko proti Rusům na východní frontě. Tak jako všichni čeští vojáci bojoval i on v rakouské uniformě.

Boje probíhaly za každého počasí ve dne i v noci a při nedostatku jídla a pití. Každý střet s houževnatými Rusy byl velmi vyčerpávající, tvrdý a nelítostný. Vždy přinesl mnoho obětí na životech, jak na jedné, tak i na druhé znepřátelené straně. Po urputném boji se přece jen podařilo proniknout hlouběji na ruské území. Na podzim v roce 1915 při boji u Kovelu byl Josef zastřelen, když běžel ke zraněnému kamarádovi, aby mu mohl pomoci. Jeho jméno je vyryto na kamenném pomníku před naší školou.

Mladší Emil, kterému bylo pouhých osmnáct let, musel také jít do války. Bojoval jako legionář za samostatné Československo. Prošel válkami v Itálii a Maďarsku proti Německu. V roce 1916 byl při jedné z bitev zraněný a dlouho se ze zranění léčil, po uzdravení se vrátil zpět do legií, kde bojoval až do konce války. Po skončení války v listopadu 1918 se po půl roce vrátil zpět do rodné vlasti. Jeho radost netrvala však dlouho, protože musel jít znovu na vojnu a sloužil dva roky jako československý voják.

Patrik Zástěra

František Veverka

Jmenuji se František Veverka. Narodil jsem se v Rybitví roku 1799. Zajímal jsem se o stroje a v roce 1827 jsem sestrojil ruchadlo. Tento vynález pomáhal hlavně sedlákům a všem, co pracují na poli. Pomáhal mně s ním můj bratranec Václav Veverka, který byl vyučen kovářem. Ale z vynálezu jsme nijak nezbohatli. V roce 1838 mi zemřela manželka na souchotiny. Ke třem dětem a k hospodářství jsem potřeboval novou hospodyni, a proto jsem se oženil s Annou Pernerovou. Anna ale neuměla hospodařit, proto dluhy rostly a musel jsem prodávat velké části pole. Hádali jsme se spolu, proto jsem upadal do apatie. Nakonec jsem v roce 1844 prodal statek a přestěhoval se do Břehu u Přelouče. Ovšem neměl jsem již dost energie, takže jsme se nakonec stejně přestěhovali do podnájmu v Přelouči.

Daniela Málková

František Veverka

V dětství jsem musel hodně pracovat. Měl jsem také kamarády. Hodně jsme pomáhali doma s domácností. Ale moc dobře se nám nevedlo. Když jsem vyrostl, stal jsem se rolníkem. Měl jsem jednu ženu, dvě děti a velký statek. Žena se starala o děti a domáctnost a já jsem se staral o celou rodinu, abych ji uživil. Později jsem se stal vynálezcem. Vynalezl jsem třeba ruchadlo se svým bratrancem. Ale byl to můj nápad. Ruchadlo byl pluh k orbě půdy. Ruchadlo půdu kypřilo a zároveň ji i obracelo. Se ženou a dětmi se nám vedlo dobře, ale potom mi žena zemřela. To bylo roku 1838. Byl jsem velmi smutný. Až po čase se to zlepšilo. Ovšem vedlo se nám velmi špatně, nezvládal jsem práci a ještě k tomu děti. Později jsem potkal Annu Pernerovou, která se mi líbila. Po čase jsme se vzali. Měli jsme se rádi. Ale Anna neuměla vařit a hospodařit. Začal jsem být unavený a to mi v roce 1849 bylo teprve padesát let.

Iveta Mrowietzová

Václav Prokop Diviš

Narodil jsem se v malé zemědělské usedlosti roku 1698 v Helvíkovicích u Žamberka. Byl jsem vynikajícím studentem, a tak jsem odešel na studia do jezuitského latinského gymnázia ve Zlíně. Poté jsem byl vysvěcen na kněze a učitele přírodních věd. V roce 1736 jsem přijal návrh opata Nobelka, abych se ujal řízení farnosti u Znojma, a stal jsem se farářem. Toto odlehlé místo stranou velkých měst jsem využil na své experimenty s elektřinou. K tomu jsem si vlastnoručně vyrobil stroj elektrum. Byla to skleněná koule připevněná k dřevěné hřídeli, jejímž otáčením a třením o polštář z telecí kůže jsem získával elektriku. Brzy jsem zjistil, že blýskání a hřmění jsou vlastně stejné výjevy, které jsem pozoroval při svých pokusech. Pověst o mých experimentech se donesla až k císařskému dvoru ve Vídni. V roce 1750 jsem byl vyzván císařem Františkem Štěpánem I. Lotrinským a císařovnou Marii Terezii, abych jim své experimenty ukázal. Císaři se mé pokusy líbily, a tak mě odměnil zlatými medailemi. Celou dobu jsem vedl čilou korespondenci s fyziky po celém světě. V roce 1753 byl v Petrohradě náhodně zabit bleskem profesor Georg Wilhelm Richmann. A to mě vyprovokovalo k tomu, abych sepsal pojednání o blescích. Poté jsem postavil stroj, jehož posláním bylo bez škod rozptýlit blesk. Byl to vodorovný železný kříž, umístěný na až 41,5 metru vysokém stožáru. Také jsem sestrojil předchůdce elektrofonických varhan a používal jsem elektřinu pro léčebné účely. A poté jsem vynalezl bleskosvod. Roku 1759 bylo veliké sucho. Lidé se domnívali, že můj bleskosvod rozhání mraky, a tak mi můj stroj zbořili.

Janek Špás

Já jako Josef Ressel

Narodil jsem se dvacátého devátého června roku 1793 v Chrudimi. Jako jeden ze svých prvních vynálezů mě napadl lodní šroub a hned jsem věděl, kam ho správně umístit. No přece na záď lodi před kormidlo. Můj otec byl sice Němec, ale matka byla Češka. Chodil jsem na gymnázium od roku 1809 a roku 1812, po jeho vystudování, jsem odešel do Vídně, kde jsem většinou poslouchal rad svých profesorů.

Stanislav Zach

Já jako Josef Ressel

Narodil jsem se v Chrudimi 29. června roku 1793. Žil jsem v rodině úředníka finanční správy. Otec byl Němec a matka Češka, doma jsme mluvili hlavně česky. V roce 1820 jsem se stal lesníkem v přístavním městě Terst. Už v té době jsem navrhl řadu technických zlepšení a vynálezů pro nejrůznějších obory – pneumatickou poštu, námořní měřící přístroje, mechanismus pro otáčení divadelního jeviště. Na nejdůležitější vynález jsem přišel, když jsem v přístavu spatřil malý kolesový parník zajištující dopravu mezi Terstem a Benátkami. V roce 1825 mě napadlo, kam správně umístit lodní šroub. Jeho umístění jsem vyzkoušel na člunu. Mě jako prvního na světě napadlo umístit lodní šroub mezi zádí lodi a kormidlem. Byl jsem na sebe pyšný.

Tereza Milčinská

James Watt

Narodil jsem se 19. ledna roku 1736 v Greenocku. Byl jsem skotský mechanik a fyzik samouk. Parní stroje jsem nevyrobil, ale jen jsem je upravoval. Rok jsem se učil u T. Morgana v Londýně, to bylo v roce 1755. Když jsem se vrátil do Glasgowa, stal jsem se univerzálním mechanikem. V roce 1759 jsem se dozvěděl o parním stroji Thomase Nercomena, ale prakticky jsem se s ním seznámil až v roce 1763. Roku 1765 jsem sestrojil oddělený kondenzátor páry, čímž jsem stávající konstrukci výrazně vylepšil.

Moje další vynálezy a objevy:
• dvojčinný parní stroj
• nezávislý objem složení vody
• upřesnění fyzikálního pojmu práce
• zavedení jednotky koňská síla, kterou později nahradil v soustavě SI po mně pojmenovaný Watt.
• odstředivý regulátor
• vývěva
• setrvačník parního stroje
• dvojcestný ventil
• vyřešil jsem utěsnění pístu

David Remeš

Já, Josef Božek

Narodil jsem se 28. února 1782 v Biercích. Už ve svém dětství jsem se zajímal o ozubená kolečka a různé nářadí. A protože jsem chtěl pracovat a vyrábět věci ručně jako mechanik, později jsem vystudoval gymnázium v Těšíně. Už tam se ukázalo, že jsem zručný, a proto jsem se začal učit v Brně. A nakonec, tentokrát pěšky, jsem se vydal do Prahy do školy na mechanika, s osmi groši v kapse. Tam jsem si našel místo jako hodinář, vyrobil jsem mnoho druhů hodin a pak dokonce i kyvadlové hodiny pro pražské Klementinum. Pak jsem začal vyrábět pohyblivé protézy, umělé ruce a nohy. Později jsem si našel místo u vrchnosti a byl jsem pořád blíž a blíž k mechanice. A až nakonec jsem dostudoval a stal jsem se českým mechanikem. V roce 1815 jsem vynalezl první český, parou poháněný automobil na našem území. Dále jsem vynalezl první český parník a když byly vybudovány první české železnice, navrhl jsem pro ně železniční vozy. Měl jsem ženu a dva syny, kteří se už od dětství zajímali o mé zaměstnání mechanika. V roce 1817 jsem se rozhodl, že automobil poháněný parou a parník předvedu před lidmi a vybral jsem za to dost peněz. Ale v průběhu předvádění peníze někdo ukradl, a tak jsem se zklamaný vrátil k hodinářství a dále jsem vyráběl jen stroje a čerpadla pro továrny. Až když synové dospěli, pokračovali v mechanice jako já.

Patrik Zástěra

Život naší rodiny v 18. století

Vlastníme malý dům. Ve velkém sále máme kuchyň. Mám větší sestřičku a malého brášku. Ráda chodím ven hrát si s kamarádkami. S tatínkem chodím vždy po obědě orat pole. K obědu máme brambory nebo polévku. K večeři jíme polévku. Jednou pan sedlák měl pejska a vždy se mě zeptal, jestli bych ho nemohla pohlídat a já řekla ano. Předtím jsme se s panem sedlákem neznali, protože byl nový a teďka se známe moc dobře, jsme sousedi. On vždy po obědě k nám přijde a pomáhá mému otci někdy orat pole. Já hrozně ráda hlídám Bora.

Iveta Mrowietzová

Bylany, 18. století

Moje rodina měla postavený statek v Bylanech, který se skládal ze dvou obytných místností, komory, chléva, stáje a kvelbu. Ke statku patřila i stodola se šindelovou střechou, ve které byly hospodářské stroje a nářadí (například mlátička na obilí, žebřiňák, chomouty na koně a voly, cepy a sečky). Uprostřed dvora stálo veliké hnojiště, kolem kterého pobíhaly slepice, husy a kachny. Ve chlévě jsme měli prasata a krávy, ve stáji koně a voly. Ke statku patřila pole, louky a rybník. Tatínek měl najatého čeledína a děvečku, kteří nám pomáhali s prací na statku. Sklizené a vymlácené obilí vozil tatínek do nedalekého mlýna k mlynáři Radoušovi a s koňmi na okování ke kováři Šteklovi. Maminka dojila krávy a kozu. Z mléka, které se neprodalo, dělala tvaroh, máslo a sýr. A já s bratrem jsme museli chodit pást krávy, kozu a husy. Občas jsme chodili s bratrem do komory na smetanu, aby nás maminka neviděla. Práce na statku trvala od rána až do večera.

David Remeš

Moje rodina v 18. století

Moje rodina měla hliněný, ne moc veliký dům. Hlavní místností byla kuchyně, kde se vařilo, spalo i jedlo. Byla by tam veliká pec, ve které se pekl chléb a koláče. Na ní se spalo a taky vytopila celou místnost. Stál tam veliký stůl a u něho lavice se židlemi. Před jídlem i po jídle jsme se modlili. Vždy k večeři, k obědu i k snídani byla polévka. Hodně se jedly luštěniny a brambory, které jsme si vypěstovali sami. Na dvoře byly chlévy a v nich kráva s kozou a v kurníku slepice. Vodu jsme brali ze studně. Ve všedních dnech se pracovalo a každou neděli jsme museli jít do kostela na bohoslužby. Také byly Vánoce a Velikonoce a při nich jsme my děti chodily na pomlázku.

Janek Špás

My v 18. století

Vlastníme menší dům. Před naším domem stojí zahrádka, kde máma pěstuje drobnou zeleninu a rostliny. Dvůr máme ukončený stodolou, za stodolou rostou ovocné stromy. Když mi bylo sedm let, dostavěla se u nás ve vesnici škola. Můj otec pracuje v dílně, ale patří mezi rolníky (tak se rozdělovali venkované). Pracuje na poli vždy čtyři dny v týdnu a tři u panstva. Já se převážně starám o naše kozy. Moje šaty, co nosím, jsem si šila sama, protože jsem ty, co mi ušila matka, přešila, ale hodně se mi líbí. Na Vánoce a Velikonoce chodíme na koledu.

Daniela Málková

Naše rodina v 18. století

Měli jsme menší dům. Napravo jsme měli kuchyň. Já jsem měla radši venkov. S kamarády jsme si venku hráli. Bylo mi sedm let, když jsem zjistila že moje rodina je chudá, ale měli jsme pořád co jíst. K obědu jsme měli luštěniny a brambory. Vždy po obědě jsem s taťkou šla orat pole a jednou jsem viděla moji bývalou kamarádku. Vedle nás žil sedlák se svým psem a pan sedlák se mě zeptal, jestli si s jejich pejskem Borkem nechci hrát a já jsem řekla, že ano a byli jsme s panem sedlákem kamarádi. Pan sedlák k nám chodil pomáhat. Byla jsem ráda.

Tereza Milčinská

Život naší rodiny v 18. století

Moje rodina bydlela v domě s hliněnými stěnami. Jako podlahu jsme měli udupanou hlínu. Hlavní místností v celém domě byla kuchyň, ve které byla veliká pec, která vyhřívala celý dům a taky se na ní spalo. V kuchyni jsme měli veliký stůl se židlemi a svatými obrázky, kde jsme jedli a uctívali chléb. Jídlo jsme si museli vypěstovat sami na poli, které jsme chodili každý den obdělávat. Také jsme měli dobytek, krávy a ovce na mléko a slepice pro vajíčka. Jídlo jsme si zhotovovali sami a pekli ho v peci, jako například chléb, ale nejčastějším jídlem byla polévka, kterou jsme jedli k snídani, obědu a i k večeři. Ve všedních dnech jsme museli obdělávat pole a v neděli jsme chodili do kostela. Jedinými svátky byly Vánoce a Velikonoce, při kterých my děti chodily na koledu.

Patrik Zástěra

Proti všem

Já jsem voják Vojta. Jsem kališník. Společně s přáteli se vydáváme na Tábor. Tam jsme se domluvili s hejtmanem Janem Žižkou, že půjdeme na pomoc Pražanům proti Zikmundovi Lucemburskému (Lišce Ryšavé). V Praze nás pěkně přivítali a Jan Žižka se domluvil s ostatními, že postavíme malé opevnění proti křižákům na Vítkově. Mezitím na Tábor útočí křižáci, protože se dozvěděli, že Žižka se svou armádou je pryč. Ale náš vojevůdce Táborským poslal jízdu, a i proto husité vyhráli. Když Zikmund přijel se svou armádou k Vítkovu, začali jsme bojovat. Chvíli to už vypadalo, že Zikmund vyhraje, ale nakonec to křižáci vzdali. A my jsme je hnali od Prahy pryč. To bylo přivítání a radovánek v celé Praze.

Jan Horský

Husitské války

V Táboře začíná nový spravedlivý věk. Sestra Zdena pro samé návštěvy kázání zanedbává hospodářství na hradě v Přiběnicích u pana Oldřicha z Rožmberka. Budou-li tak dál husité válčit, budou všichni vyhlazeni, nebude co jíst. Ty sedláky ztrestáme a pomůžeme tomu klášteru, císaře požádáme o pomoc, musíme ho zastihnout v Kutné Hoře. Křižáci jsou na cestě do Čech. Wartenberk zradil Pražany, Rožmberský se přidal ke Ctiborovi, protože prozradil vladařův úmysl. Sestra ošetřuje nemocné a raněné. V opravdovém království nebude trápení. Z Hory Kutné všichni utíkají na hradiště Tábor. Asi nastane konec kalicha. Praha žádá o pomoc, Tábor je město spasených. Římský král hrozí vyhubením kališníků. Velká síla nepřátel je překonána, probošt je upálen. Adamité odcházejí z prokletého tábora, Jan se Zdenou ale uhořeli.

Tomáš Kloboučník

Proti všem!

Jsme v roce 1420. Já se jmenuji Azulanka a žiji se svým mužem v chalupě u lesa. Jsme stoupenci Jana Husa, kterého upálili v Kostnici. Lidem se to nelíbí a začínají se bouřit. Zemřel nám král Václav IV. a na jeho místo má nastoupit Zikmund. Nikdo ho nemá rád, protože se podílel na smrti Jana Husa. Říkáme mu Liška zrzavá, protože má zrzavé vlasy. Připravujeme se na válku s ním. Do boje nás povede zeman Jan Žižka z Trocnova. Všichni jeho věrní odcházejí do Tábora, kde se shromažďují peníze a jiné cennosti. Čtu lidem z bible. Zikmundovi se to nelíbí a pořádá na nás štvanice. Ty, které chytí, zabije. Některé dokonce naházel zaživa do stříbrných dolů v Horách Kutných. Jdeme bojovat o Prahu. Žižka rozhodl, že se usadíme na Vítkově. Naši bojovníci mají sekery, cepy, kosy, motyky, prostě vše, co doma našli. Zikmundovo vojsko má přesilu. Po ukrutném boji však naše vojsko zvítězilo a Zikmund se dal na ústup. Jsme svobodní, avšak za cenu mnoha životů. Tak takhle to bylo v roce 1420.

Hana Kropáčková

Proti všem

Začínáme v roce 1420. Kolem mě procházejí lidé a zpívají si „Kdož jsú Boží bojovníci“. Sedneme si na koně a jedeme do hradu. Nějaký chlap zapálil střechu chalupy. Jiný zaťukal na dveře a řekl nám, že musíme odjet, protože nás nikdo v tomto táboře nechce. Potajmu jsme odjeli a po nějaké době přijeli města Tábora. Odevzdali jsme tady všechny peníze, řetízky, prstýnky a jiné šperky, které měly sloužit pro společnou věc, na obranu proti nepřátelům. Ocitli jsme se na louce a tady házeli Zikmundovi vojáci husity do šachty. Byli mezi nimi i dva rytíři, kteří zachránili jednu jeptišku. Byli jsme přivedeni k Zikmundovi a potom se zase vrátili zpátky do tábora. Někteří vojáci se chtěli stát husity a jít k nám do služby. Náš král, Zikmund Lucemburský řekl, že musíme jít do boje. Náš vůdce, zeman Jan Žižka z Trocnova nás učí, že jsme si všichni rovni. Pak přišli vojáci a my jsme šli do boje, nastala bitva. Vojáci šplhali na hradby a my je odstrkovali našimi zbraněmi, jako byl palcát nebo cep. Museli jsme se vzdát a po útěku se schovat se skalách.

Vendula Nekutová

Proti všem 1420

Píše se rok 1420, když jsem se já, Lev z Lažan, přidal k Janu Žižkovi z Trocnova, k bývalému zbojníkovi, který ve svých dvanácti letech přišel o své levé oko a půl tváře a který věrně navštěvoval kázání Mistra Jana Husa. Když jsme šli do boje, povzbuzovala nás píseň „Kdož jsú boží bojovníci“. V bojích jsme používali naše zbraně – meče, píšťaly, louče, praky, cepy, palcáty, sekery a kuše – zkrátka veškeré zemědělské nářadí, jelikož s ním jsme uměli nejlépe zacházet. Nad řekou Lužnicí, v nově vybudovaném Táboře, jsme si vystavěli svá nová obydlí v kamenných domech, tam se také při vstupu do města vybíraly peníze a vše co mělo nějakou cenu. Stoupenci krále Václava IV. zajali lidi, kteří byli na straně Jana Žižky. Odvlékli je na Kutnou Horu a tam je zabili tím, že je svrhli do šachet. Později král Václav IV. zemřel a vlády se ujal jeho mladší bratr Zikmund Lucemburský, kterého jsme nenáviděli proto, že se podílel na smrti Mistra Jana Husa. Na stranu Jana Žižky se přidalo velké množství prostých lidí, ale i šlechticů. Bitva začíná, Žižka se svými vojáky útočí na soupeřův úkryt. Při této bitvě nám zemřelo mnoho silných a spolehlivých bojovníků. Žižka rozhodl: „Jdeme bojovat o Prahu.“ A rozhodl, že se usadíme na Vítkově a budeme čekat na protivníky, na Zikmundovo vojsko. Vydal rozkaz vykopat díry pod hradbami. Zatímco všichni kopou, bratr Žižka hoduje. V dáli jsou vidět soupeři, Zikmund dal pokyn a půlka armády se vydala do útoku. Zanedlouho vyběhli další křižáci. Jejich přesila krutě decimuje naše bratry, ale Žižka a jeho armáda se jen tak nedají. Záloha vojska Jana Žižky už vyběhla proti soupeřům. Ti se polekali a zbaběle utekli. Bratr Žižka a my s ním, kteří jsme přežili, jsme zvítězili.

O rok později, při obléhání hradu Rabí přišel Žižka o své druhé oko, ale bitvu dokončil. V roce 1422 porazil druhou křížovou výpravu a v roce 1424 při tažení na Moravu umírá u Přibyslavi. Jeho vojáci, „sirotci a táborité“, jak si po jeho smrti říkali, bojovali nadále. V bitvě u Lipan roku 1434 však byli krutě poraženi, bohužel vlastními bratry – panskou jednotou. Mnozí padli v tomto boji nebo byli zajati. Bitvou u Lipan husitské války v Čechách skončily, ale klid ještě dlouho nenastal. A já, Lev z Lažan, jsem vše zapsal do svého deníku, abyste to věděli i vy, jak dopadl slavný Jan Žižka z Trocnova. Za pár let (roku 1444) padl los i na mě a já umírám také.

Pavel Šlitr

Proti všem

Je rok 1420. Jmenuji se Marta. Žila jsem v louňovickém klášteře svatého Norberta, ale ne dlouho. Dala jsem se na útěk od hory Blaník právě z tohoto kláštera. Předevčírem, zrovna v den svatého Jiří, přišlo tam bratrstvo z nového města hory Tábor, nedávno založeného, a zpustošilo vše: proboštství, nedaleký kostel i starobylý klášter. Ten zapálili. Hořel tak, že se lesnaté dvouvrší chmurného Blaníka rdělo v záplavě ohromného požáru. Všichni prchali. Utekla jsem spolu s mnichem a jeho starým sakristanem. Přidali jsme se k Janu Žižkovi. To byl zbojník. I ten chodil poslouchat kázání Mistra Jana Husa. Když mu bylo dvanáct let, přišel o levé oko. Na jeho cestách do boje, nás provázela píseň a dlouho zněla v hlavách všech… „Kdož jsú boží bojovníci...“ V bitvách se využívaly nejrůznější zbraně: palcáty, cepy, meče, píšťaly, praky, sekery. V Táboře byly vybudovány nové kamenné domy a než jsme tam mohli vstoupit, vybíraly se peníze a takové věci, které měly opravdu nějakou cenu. Václavovi vojáci zajímali ty, co Žižku doprovázeli a pak je odvlékali do Kutné Hory a zde je pobili. Václavův bratr Zikmund usedl na trůn hned po smrti Václava. Bitva už dávno začala a Žižka rozhodl, že se bude bojovat o Prahu. Útočí na Zikmunda. Pak jsme se usadili na Vítkově a čekali na protivníky. Naši bojovníci rychle kopali příkopy pod hradbami. Už se řítí Zikmundovo vojsko. A po chvíli i přesila křižáků. Už to vypadalo, že naše vojsko prohraje, ale Žižkova záloha vyběhla právě včas. A vida, Zikmundovo vojsko zbaběle utíká. Zvítězili jsme! Ale množství našich bojovníků zahynulo.

Žižka své druhé oko ztratil při bitvě u hradu Rabí, ale bitvu dokončil. Umírá však v roce 1424 na Moravě u Přibyslavi. Husitské války skončily v roce 1434 nešťastnou bitvou u Lipan.

Pavlína Drápalíková

Proti všem!

Bydlím na tvrzi strýce Ctibora Hvozdeckého na hradě Příběnice. Jmenuji se Ondřej. Spolu se Ctiradem a jeho dcerou Zdenou jsme se rozhodli z Příběnic odejít pomoci husitům budovat Tábor, naše město snů. Město, kde všechen majetek je společný. I lidé z blízkého a dalekého okolí se zříkají majetku a odcházejí do Tábora. Zde jsem vstoupil do Žižkovy družiny. Jako zbraně proti křižáckým výpravám používáme cepy, palcáty, meče, ale i těžké vozy. Naší hlavní zbraní je nadšení lidí a zkušenost Jana Žižky. Lidi v boji povzbuzuje píseň „Kdož jsú Boží bojovníci“, kterou všichni společně zpíváme. Po smrti krále Václava IV. se vlády ujal Zikmund. Vypravil se v čele křižáků dobýt Prahu a naše lidi cestou zabíjí. S Žižkou připravujeme tažení, je jasné, že padne-li Praha, padne i Tábor a celá zem. Strýc Ctibor Hvozdenský se účastní s Žižkou bitvy na Vítkově, kde se husité brání. Já se Ctiborem pomáháme bránit Tábor. Vítězíme, je dobyt i hrad Příběnice. Zde se setkávám znovu s Martou, jsme šťastni. Sekta Adamitů ohrožuje naše společenství i město Tábor, v jejich čele je kněz Kániš. Žižka sektu vyžene a oni se usadí v podhradí Příběnic. Se Žižkou jsme vyhráli skoro všechny bitvy. Při obléhání hradu Rabí přišel Žižka o své druhé oko. Při obléhání Přibyslavi v roce 1424 Jan Žižka z Trocnova, vůdce husitů umírá. Husitské války končí bitvou u Lipan roku 1434. V této bitvě husité porazili husity. Ale války končí. Já jsem vše zapsal do svého deníku.

Marek Suda

Proti všem

Píše se rok 1420. Já se jmenuji Ctibor z Hvozdna. Žiji v nelehké době plné nenávisti, bojů a víry v myšlenky bratrství. Všechen chudý lid zapaluje svá stavení a odchází do hradiště jménem Tábor, kde žijí lidé rovni jeden druhému pod vedením bratra Žižky. Já prodávám celý svůj majetek a rozhodnu se se svým dvorem k odchodu do Tábora za svými bratry. Celý svůj majetek věnuji ku prospěchu všem. Rozhodnu se s bratrem Žižkou odjet na pomoc Praze. Zatímco Žižka se svou družinou zůstává v Praze, já odjíždím na pomoc Táboru, který chtějí napadnout Rožmberští za přispění otce Probošta, kterému jsem dříve nabídl přístřeší a pomoc. Já napadám se svojí družinou nepřítele zezadu a jdeme Táborským na pomoc. Dochází k velkému boji a umírá zde spousta bojovníků. Prostý lid však vítězí. Nalézáme otce Probošta a odsoudíme ho k trestu smrti upálením. Stavení, ve kterém se ukrýval, zapálíme. Lid se vrací do Tábora a přivádí spoustu zajatců a raněných. Já jsem také raněn a lidé mě přinesli do Tábora, kde se o mě stará moje dcera Zdena. Dozvídám se, že má dcera žije s knězi a zaslíbila se jednomu z nich. Spolu odcházejí z Tábora. Táborští mě ustanovují správcem na Příběnicích. Ptám se proč mě, když mám tam dole dceru, a tohle není pro mě lehký úkol. Lidé z Příběnic zapalují chalupu s knězem a mojí dcerou Zdenou. Ani já jsem jim nedokázal pomoci a oba dva i se stavením uhořeli. Na Vítkově dochází k velkému boji mezi Žižkou a Zikmundem. Bratr Žižka s našimi bratry vítězí a Zikmundovo vojsko zbaběle utíká. Spousta lidí zaplatí ale svým životem. Bratr Žižka v další bitvě u hradu Rabí přichází o své druhé oko, ale i přesto bitvu dokončí. Umírá v roce 1424 u Přibyslavi nedaleko od Havlíčkova Brodu. Husitské války končí nešťastnou bitvou u Lipan v roce 1434.

Tomáš Kouba

Chrudim

Chrudim vznikla už v roce 993 jako hradiště. V roce 1055 zde zemřel kníže Břetislav. Roku 1305 se Chrudim stala věnným městem českých královen. V 15. století zde kvetlo hlavně soukenictví a zemědělství. V 19. století nastal přechod k průmyslové výrobě. Významné stavby v Chrudimi: stará radnice, která je na náměstí, kostel Nanebevzetí Panny Marie, muzeum, Divadlo Karla Pippicha, Mydlářovský dům – tam je nyní loutkářské muzeum. Mezi nejznámější rodáky patří Josef Ressel (vynalezl lodní šroub) a Viktorin Kornel ze Všehrd (tvůrce středověkého práva).

Tomáš Zumr

Život ve středověké Chrudimi

První stopy slovanských sídlišť byly nalezeny na území dnešních Městských sadů, archeologické stopy osídlení dnešního vnitřního města jsou až z 9. a 10. století. V roce 1055 v chrudimském hradišti zemřel český panovník Břetislav I. V roce 1130 je Chrudim sídlo územní správy. První písemná zmínka o Chrudimi je v listině z roku 993. Český panovník Boleslav II. v ní dává nově založenému benediktinskému klášteru v Břevnově právo pobírat z Chrudimi desetinu sousedních a tržních pokut. V roce 995 byli vyvražděni Slavníkovci a jejich území bylo spojeno s pražským knížectvím. Roku 1055 zemřel v chrudimském hradišti český panovník Břetislav I. Jeden z vůdců táborského bratrstva, Jan Hromádka z Jistebnice, se zmocnil Chotěboře, kde se však 4. února 1421 vzdal Zikmundovým přívržencům, byl odvlečen do Chrudimě a tam byl spolu s dalšími Tábory na náměstí upálen.

Tomáš Kloboučník

Život ve středověkém městě

Chrudimské hradiště bylo vybudováno v roce 1055, kdy zde zemřel Břetislav I. V druhé polovině 13. století, za krále Přemysla Otakara II., byla založena Chrudim jako město. Z toho vyplývaly výsady svobody trhů, obchodu a řemesel. Hradby vše chránily a činily z města pevnost. V kterém roce bylo město založeno, se přesně neví, ale bylo to před rokem 1276. Po založení se stává Chrudim královským věnným městem. Věnné město znamená, že toto město patřilo manželkám českých panovníků jako zdroj jejich příjmů. Poloha města na cestě z Prahy na Moravu napomáhala jeho rozvoji.

Hana Kropáčková

Život ve středověké Chrudimi

Chrudim je od středověku významné město na hlavní obchodní trase, procházející Čechami z Bavorska na Moravu. Po založení města byli nějakou dobu cizí obchodníci povinni zastavit se v Chrudimi a vyložit své zboží, později se obchod s místními i cizími dodavateli rozvíjel díky trhům. Většina řemeslníků byla zároveň obchodníky. Prodej se mimo trhy uskutečňoval v jednotlivých domech a ve zvlášť určených prostorách. První ověřenou zprávou o Chrudimi je údaj Kosmovy kroniky o smrti knížete Břetislava I. dne 10. 1. 1055. Hradiště bylo opevněno valem a nacházel se zde příkop. Východně bylo předhradí. Vnitřní zástavbu hradiště tvořily dřevěné sruby. Před rokem 1276 až do požáru ve třicátých letech 14. století zde možná existoval hrad. Sousedil s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a dále s městskou školou. Na území města se prakticky ve všech domech uvnitř hradeb vařilo pivo, na řece Chrudimce je doloženo několik mlýnů, mlynářská živnost patřila k nejstarším a nejvýznamnějším. Předpokládá se, že se v Chrudimi razily denáry dokládající pobyt knížete Oldřicha v Chrudimi. Město používá velkou pečeť s obrazem orlice, což dosvědčuje poddanost města přemyslovskému rodu. Přístup do města byl možný jen městskou branou. Dominantou byla Žižkova věž. Ve 14. století má město svůj špitál a svého purkmistra. V 15. století se město přiklonilo na stranu husitů, 28. 4. 1421 byli na náměstí upáleni místní dominikáni. Odešlo odtud německé obyvatelstvo. Od roku 1307 je Chrudim věnným městem.

Jan Horský

Středověké město Chrudim

Celé východní Čechy byly do konce 10. století součástí slavníkovského panství. Po jejich vyvraždění bylo území spojeno s pražským knížectvím. Tehdy došlo k vybudování zdejšího hradiště. Nejpodstatnější změnu pro chrudimské dějiny přinesla druhá polovina 13. století, kdy na místě starého hradiště byla králem Přemyslem Otakarem II. založena Chrudim jako město. Z toho vyplývaly výsady jako svoboda trhu, obchodu a řemesel. Správu nového města obstarávali konšelé, kteří byli zavázaní králi přísahou k věrnosti a k řádnému plnění povinností. Byli vybíráni z občanů města, právě tak jako rychtář, který dohlížel na chod městské správy.

V každém městě stál alespoň jeden kostel a radnice, v Chrudimi to byl kostel svaté Kateřiny, kostel svatého Michala a kostel Nanebevzetí Panny Marie umístěný na náměstí. Město Chrudim bylo chráněno kamennými hradbami a do města byl přístup městskou branou, hlídanou trubači, která se na noc zavírala. Chrudimské ulice byly špinavé, jelikož nebyla v této době vybudována kanalizace a lidé vylévali veškeré výkaly a odpadky rovnou z oken na ulici. Ulice tedy byly plné odpadků, bez dláždění, také se tu potulovali volně psi či prasata. Jít po takové ulici byl pro lidi hazard, protože hrozilo mnoho nakažlivých nemocí. V noci byla Chrudimi osvícena namísto lampami loučemi za pilného protipožárního dozoru měšťanů.

Ve městě se konaly ve středu, v pátek a v neděli pravidelné týdenní trhy, kam přicházeli lidé z okolních měst a vesnic se svými výpěstky. Trhy byly nazývány podle toho, co se zde prodávalo – obilný trh, zelný trh, koňský trh, uhelný trh nebo masné krámy. Řemeslníci zde prodávali své výrobky, které často vyráběli přímo na ulici. Nejvíce se rozmohla řemesla pekařská, řeznická, kovářská, hrnčířská, truhlářská, krejčovská, bednářská a mlynářská, ale také vinařská. Vinná réva se pěstovala hlavně na území Vlčí hory, Pumberek a Na Skřivánku. Také se zde rozmohlo řemeslo mečířské a zbrojířské, jelikož se na panských dvorech často konaly rytířské turnaje. V Chrudimi se konaly i různé slavnosti u příležitosti obnovování městské rady. Hlavně to ovšem byly církevní slavnosti, procesí a slavnostní mše.

Pavel Šlitr

Historická Chrudim

První slovanská sídliště v Chrudimi se nacházela na území dnešních městských sadů, archeologické stopy osídlení dnešního města jsou z 9. -10. století. Chrudim byla založena někdy před rokem 1276. První písemná zmínka o Chrudimi pochází z roku 1055, kdy tu zemřel kníže Břetislav I. Město založil Přemysl Otakar II. v roce 1276. Rozprostírá se na příhodném místě, takže se ve středověku řadilo mezi přední města českého království. Od roku 1307 patřilo ke královským městům. To znamenalo pro město mnoho výsad, které zajišťovaly obyvatelstvu jistou míru samosprávy a svobody, trhů, obchodů a řemesel. Hradby to vše chránily a činily z města pevnost. Dominantou Chrudimi je chrám Nanebevzetí Panny Marie, stará radnice, sloup Proměnění Páně a Mydlářovský dům. Další významné stavební památky jsou kostely svaté Kateřiny a svatého Michaela. K chloubě města patří také Muzeum.

Pavlína Drápalíková

Ve středověké Chrudimi

U řeky Chrudimky se usadili první Slované, kteří se zabývali zemědělstvím. V 11. století zde Přemyslovci postavili hradiště. Bylo obehnáno valy a příkopy. Hrad i hradiště měly výhodnou polohu, a tak Přemysl Otakar II. toho využil a před rokem 1276 udělal Chrudim novým královským městem. Jak toto hradiště vypadalo? Celé hradiště bylo obehnáno sypanými, hliněnými valy. Vstup do něj byl dnešní Břetislavovou ulicí. Český panovník Břetislav zde v roce 1055 zemřel. Chrudim, jako město založené Přemyslem Otakarem II., bylo obehnané hradbami a to mělo spoustu výhod, které zajišťovaly jeho bezpečnost a dělaly z města skoro vojenskou pevnost. Město a lidé, kteří zde bydleli, byli svobodní, mohli obchodovat, jak chtěli a také řemesla si vybírali sami. Nikdo je neovládal. Hlavní stavbou v Chrudimi byl kostel, který se začal stavět už za Přemysla Otakara II. V tomto krásném kostele obyvatelé města křtili svoje miminka, dospělí lidé se zde vdávali a ženili a také se tu konaly pohřby. Lidé, kteří chtěli žít nábožensky, odcházeli do klášterů a stávali se mnichy nebo jeptiškami. Odtud potom mohli pomáhat chudým obyvatelům města. U kláštera byla také škola a knihovna. V centru Chrudimi se konaly trhy a na nich se prodávalo všechno, co Chrudimáci vypěstovali nebo vyrobili. Většina těchto lidí žila v předhradí, ve staveních s doškovými střechami. Kolem nich měli velká pole. Ta ale patřila měšťanům a lidé, kteří na nich pracovali, byli poddaní. Půdu obdělávali, ale část úrody museli odvádět.

Vendulka Nekutová

Z historie Chrudimi

Archeologické výzkumy dokládají, že na návrší zvaném Pumberka lidé postavili opevněné sídliště přibližně již před šesti až sedmi tisíci lety. Prvním národem, který se zde usadil, byli Keltové. V 7. – 8. století přicházejí Slované. Nad řekou Chrudimkou vzniká v 9. století hradiště. V roce 1055 zde měl podle Kosmovy kroniky zemřít český kníže Břetislav I. Někdy před rokem 1276 došlo k úspěšnému založení královského města Přemyslem Otakarem II. Poloha na zemské cestě z Prahy na Moravu podtrhávala význam města a napomáhala jeho rozvoji, takže Chrudim se ve středověku zařadila mezi přední města českého království. Patřila ke královským věnným městům, jež sloužila manželkám českých panovníků jako zdroj příjmů. Na chrudimském náměstí byl postaven kostel Nanebevzetí Panny Marie a kolem něho řada městských domů. Na náměstí se konaly třikrát týdně velké trhy, na kterých se scházeli lidé z okolních měst a vesnic za účelem prodeje svých výpěstků a výrobků. Trhy byly nazývány podle toho, co se na nich prodávalo: koně, uhlí, dřevo, zelenina. Řemeslníci ve městě často vyráběli své výrobky na ulici. Nejvíce zde bylo uplatněno řemeslo pekařské, hrnčířské, kovářské, mlynářské a řeznické. Chrudimské ulice byly velmi špinavé, neboť zde ještě nebyla kanalizace a volně se zde pohybovala zvířata. Ulice nebyly vydlážděny a všude bylo plno odpadků se spoustou krys. Ty byly zdrojem epidemií a hladomoru. Město zasáhly i živelné pohromy, například celé město vyhořelo krátce po založení. Chrudim sužovaly i povodně. Kolem města byly hradby na ochranu proti nepříteli. V okolí Chrudimi se pěstovala vinná réva na území Vlčí hory a Pumberek. Městští konšelé zde pořádali rytířské turnaje. Velkou městskou slavností byly i církevní mše.

Tomáš Kouba

Středověká Chrudim

Nad řekou vzniká patrně v 9. století hradiště jako jedno z center správy raného českého státu. V roce 1055 na zdejším hradě zemřel český kníže Břetislav I. při své cestě na Moravu. Na středověkém hradišti bylo kolem roku 1260 založeno středověké město králem Přemyslem Otakarem II. V každém středověkém městě musel stát kostel a radnice. Nejinak to bylo v Chrudimi, kde si vystavěli gotický kostel ve 14. století zasvěcený Panně Marii a další dva kostely. Uvnitř města stála radnice a krásně zdobené měšťanské domy. Město bylo chráněno hradbami. Přístup do města byl pouze městskou branou, která se na noc zavírala. Brána byla hlídaná ozbrojenci před nepřáteli, ponocní hlásili blížící se požár. Ve středověku ulice nebyly dlážděné, povalovalo se na nich mnoho odpadků. Nebyla vybudována kanalizace, lidé splašky vylévali přímo z oken na ulici. Proto v této době hrozilo mnoho infekcí a nemocí. Ve městě žili různí obchodníci, daleko důležitější byli řemeslníci: mlynáři, pekaři, řezníci, truhláři, kováři. Ve městě před kostelem se konaly pravidelné trhy, kde lidé prodávali to, co vypěstovali. Trh byl koňský, zelný, ale i třeba masný. Na trzích měli svá místa také různí řemeslníci – pekaři, hrnčíři, truhláři. Ve středověké Chrudimi pracoval i zbrojíř a mečíř. Konaly se tu městské slavnosti, kde se lidé také bavili. Častější byly církevní slavnosti a mše.

Marek Suda

Středověký srub

Ve středověkém srubu by bydlela naše rodina. Tatínek by byl dřevorubcem a maminka služebná na hradě. Já bych se staral o zvířata, měli bychom kozičku a kravičku. Tatínek a maminka dostávali málo peněz, proto jsme nebyli moc bohatí. Proto tatínek prodával dřevo uhlířům, aby z něho udělali dřevěné uhlí, které jsme si potom od nich kupovali, abychom s ním mohli v zimě topit. Můj mladší bratr i já chodili s tatínkem do lesa a pomáhali jsme mu, občas jsme s bráchou přinesli z lesa malý strom na topení. Doma jsme měli ohniště, na kterém maminka vařila jídlo a kterým jsme si topili, také jsme občas mamince pomáhali při vaření.

Tomáš Zumr

Můj život ve středověkém srubu

Začíná léto. Den se mění a začínají se to ráno probouzet květiny, zvířata a potom jsem se probudil i já. Moje rodina ještě spala a já jsem udělal snídani. Potom se probudil můj mladší bratr a povídá mně, že rodiče vzbudí a já mu odpověděl, že je klidně může vzbudit. Tak jsme se sešli u stolu se snídaní. Táta se šel se mnou ven projít. Potkali jsme srnky, ale nelovili jsme je, měli jsme jídla dost. Potichu jsme se vytratili, abychom je nevyplašili.

Tomáš Kloboučník

Můj život ve středověkém srubu

Začíná jaro. Dny se prodlužují a otepluje se. Brzy budeme sít obilí. Máme malé políčko hned za domem na okraji vesnice. Je to výhoda. Uživí se na něm i naše domácí zvířata, slepice, husy a dvě kozy. Naše zvířectvo bydlí ve chlévě, ale malá kuřátka a housátka nám štěbetají ve světnici, aby jim bylo tepleji. V sobotu půjdeme na trh do Chrudimě. Už jsem tam dlouho nebyl. Husité vypálili klášter a zavraždili několik mnichů. Nyní už je tam snad klid a město se obnovuje. Už se těším, koho potkáme a co se dozvíme nového. Za hradbami města bydlí i moje teta. Možná u nich přespíme, ale není to jisté. Do té doby musíme stihnout ještě udělat moc práce. Zítra budeme péct chleba a pozítří budeme prát. Dokud je chladno, rád trávím volný čas v našem domě, kde pomáhám mamince s vařením a babička nám k tomu předčítá moudra ze svaté knihy. Ale už aby bylo tepleji, abych mohl trávit celé dny venku s rodiči i se svými kamarády.

Jan Horský

V našem středověkém srubu

Žiji se svojí rodinou ve středověkém srubu. Je zařízen skromně. Na otevřeném ohništi připravujeme pokrmy z kyselého těsta, luštěnin, obilnin, mléka a zeleniny. Také děláme placky z mouky, které se pečou na rozpáleném kameni. Když maminka udělá kaši, sladíme ji medem, který sbíráme v lese a sirupem z javorové šťávy. Když je pokrm připraven, sedneme si na zem a jíme z dřevěných misek rukama nebo dřevěnou lžící. U srubu máme malé políčko, které se přerývá dřevěným rádlem. Dá to hodně práce, musíme úrodu ochránit před zvěří. Proto okolo pole stavíme proutěné ohrady a proplétáme je trním. Pěstujeme obilí, luštěniny, mák, řepu a len. Také máme hospodářská zvířata. Kozy, prasata, krávy, ovce a drůbež. Z ovčí kožešiny vyrábíme přikrývky a z kravské kůže boty. Když sklidíme obilí, uložíme ho do jámy, která se musí nejdříve vypálit a vyložit slámou. Často se modlíme, aby zásoby nezplesnivěly, protože bychom zemřeli hlady. Náš život je těžký.

Hana Kropáčková