Začínáme v roce 1420. Kolem mě procházejí lidé a zpívají si „Kdož jsú Boží bojovníci“. Sedneme si na koně a jedeme do hradu. Nějaký chlap zapálil střechu chalupy. Jiný zaťukal na dveře a řekl nám, že musíme odjet, protože nás nikdo v tomto táboře nechce. Potajmu jsme odjeli a po nějaké době přijeli města Tábora. Odevzdali jsme tady všechny peníze, řetízky, prstýnky a jiné šperky, které měly sloužit pro společnou věc, na obranu proti nepřátelům. Ocitli jsme se na louce a tady házeli Zikmundovi vojáci husity do šachty. Byli mezi nimi i dva rytíři, kteří zachránili jednu jeptišku. Byli jsme přivedeni k Zikmundovi a potom se zase vrátili zpátky do tábora. Někteří vojáci se chtěli stát husity a jít k nám do služby. Náš král, Zikmund Lucemburský řekl, že musíme jít do boje. Náš vůdce, zeman Jan Žižka z Trocnova nás učí, že jsme si všichni rovni. Pak přišli vojáci a my jsme šli do boje, nastala bitva. Vojáci šplhali na hradby a my je odstrkovali našimi zbraněmi, jako byl palcát nebo cep. Museli jsme se vzdát a po útěku se schovat se skalách.Vendula Nekutová
Žádné komentáře:
Okomentovat